Věř mi, Jess

Kapitolka 4

V médiích máte Katie 👌

„Cože?! Děláš si srandu?!" vykřikla jsem zaskočeně.
Taťka si zacpal uši.
„Ne, nedělám," řekl kapku naštvaně, „proto tady teďka asi vařím, ne?"
K nám přijdou na večeři Davisovi.
Tak to mě poser.
„No dobře. A kdy tu budou?" zeptala jsem se.
Udělal krok zpět a podíval se na hodiny: „Asi za hoďku."
Vydechla jsem zadržovaný vzduch.
Jen klid.
Za hodinu ho uvidíš...
Jen klid.
Budeš s ním mluvit...
Je klid.
Nic se neděje.
Je ti naprosto ukradené, co si o tobě myslí a jak se k tobě chová... Teda mělo by to tak být.
„Hej, Jessico! Podej mi lžičku!" zařval a zamával mi rukou před obličejem​.
Cukla jsem sebou.
„Co...? Jo, jasně." probudila jsem se z tranzu a podala mu ji, „Promiň."
Proč jsem sakra tak nervózní?
Zatřepala jsem hlavou, abych si protřídila myšlenky.
„Chceš ještě s něčím pomoct, nebo už můžu jít?" zeptala jsem se.
„Už jdi. Já to tu nějak dodělám." odpověděl.
Přikývla jsem a odebrala se nahoru do pokoje.
Ze svého školního batohu jsem si vytáhla diář a podívala se na úkoly.
Ok, matiku si opíšu ve škole.
Biolu a děják taky.
Ale musím si doma udělat tu fyziku.
Neeee.
Povzdechla jsem si. Vytáhla si sešit, kde mám napsané schéma na referáty a pustila se do nich.
Když jsem měla hotovou asi čtvrtinu, mrkla jsem se na hodiny.
Cože to už tady makám půl hodiny?!
Nedodělaný referát jsem posunula na kraj stolu a přešla ke skříni.
Otevřela jsem ji a vytáhla z ní mé troje nejoblíbenější šaty.
Tak jo, které?
První jsou fialové koktejlky se stříbrným opaskem:

Jako druhé tu mám světle modré na jedno rameno:

A poslední třetí černé s polovičním rukávem a s krajkou: