Purple Smoke

Kapitola 15

Strachy jsem nemohla ani dýchat. Věděla jsem, co přijde. Sladké a vytoužené nevědomí. Už mě nebude nic trápit. Nepocítím žádnou bolest. Nejdříve mi vnikne do nosu. Mé orgány pomalu přestanou pracovat, až to bude vypadat, jako že spím. Probudím se jednou v daleké budoucnosti, až objeví lék a zastaví Nákazu. Ale já jsem nemohla odejít a nechat tu svou rodinu v domnění, že se nikdy nevrátím.

Otočila jsem se směrem k východu z lesa. Tory zmizela. Jak mě tu jen mohla nechat? Zachránila si jen vlastní kůži. Pomalu se mi vracel dech. Sípavě jsem se nadechla a rozkašlala se. Musím zavřít pusu. Cítila jsem se, jak se kolem mě dým pomalu otáčí. Stanu se jeho další obětí. Tohle je vlastně jako smrt. Jen o trochu milejší a máte naději, že se jednou vrátíte a prožijete svůj život dál.

Říká se, že se těsně před smrtí lidem přehraje před očima celý jejich život. Začíná to prvním slovem, seznámení s Tory, první zmínka o Nákaze, narození Blue, návštěva praprarodičů a nakonec tohle. Zbývá jen čekání. Mohla bych si klidně sednout a popíjet horký čaj.

Cítila jsem, jak se kolem mě pomalu ovíjí. Vtahuje mě do sebe jako had číhající na svou kořist. Škrtil mě. K ničemu jinému se to ani přirovnat nedalo. Už stoupal k mému nosu. Přitiskla jsem si na něj ruku a rozhodla se přestat dýchat. Ještě nejsem připravená odejít. Ne teď!

Začal mi pronikat do těla. Má víčka se pomalu zavírala, ale nestalo se zatím nic. Kdy už to konečně skončí? Chtěl mě mučit, pořádně si mě vychutnat. Otevřela jsem oči a zamrkala. Nic. Byla jsem volná. Dával se na ústup. Vydal se raději na cestu směrem do města. Přesněji do centra města, kde bydlíme my.

„Ne!" zasípala jsem.

Neměla jsem čas zaobírat se tím, proč mě nechal na pokoji. Blue je v nebezpečí. Tak, jak mi to nohy dovolovaly, jsem se rychlostí rozeběhla do města. Dělilo mě od něj pár kilometrů. Nevěděla jsem, jak je dým rychlý. Zatím se ale zdálo, že se pohybuje v klidu. Nikam nespěchal. Dostala jsem náskok a hodlala jsem ho patřičně využít.

Jak jsem ale brzy poznala, kouř se sem dostal rychleji než já. Jako zmije se proplétal mezi lidmi. Spoustu z nich už leželo na zemi. Nevšímala jsem si jich. Přeskákala jsem jejich těla, aniž bych věděla, kdo to je. Blíže k našemu domu už propukla panika. Lidé se tlačili a vyděšeně křičeli. Všichni se zabarikádovali doma, pokud nějaký domov měli.

Chytla jsem se za hruď. Bodavě mě v ní píchalo. Docházely mi síly. Dostala jsem chuť se na chvíli zastavit. Kéž by šlo nějak přelstít čas a vrátit vše zpátky. Dorazila jsem až k naší zahradě, kde seděla Blue na trávníku. Nesvírala tu svou knížku jako obvykle. Neměla ani ponětí o tom, co se dělo ve městě.

Z druhé strany se na zahradu začal blížit dým. To Blue se stane obětí místo mě. Nesmím to dovolit. Je tak nevinná, malá a sladká - musí žít! „Blue, dávej pozor," vykřikla jsem. „Za tebou!"

Otočila se na poslední chvíli s pootevřenou pusou. Do úst se jí plazily fialové cáry kouře. Začala jsem hystericky ječet. Poslední, co z Blue vyšlo, než padla k zemi v bezvědomí, byl přidušený výkřik. Dým se rázem rozplynul. Bylo po všem. 

OPRAVENO: 04.05. 2019