Normal Stories for Normal People

1. Kapitola

1. Kapitola

*Příběh Alice*

- Manipulace a lži byly na denním pořádku. Ten člověk neměl svědomí. Myslím, že jsem se setkala s Psychopatem.-

Můj příběh se vrací zpátky do roku 2005. V té době jsem procházela těžkou finanční krizí. Samé vyhazovy a když jsem někomu vstoupila do kanceláře i hned jsem slyšela: ,,Děkujeme! Další!"

Byla jsem zoufalá, ale na každého zoufalce se vždy usměje štěstí. Když jsem dostala e-mail z jedné firmy, u které stačilo zaslat životopis byla jsem štěstím bez sebe. Vzali mě a já doslova skákala radostí. Brečela jsem, smála se, křičela.. Když si na to vzpomenu dnes, přijde mi to směšné a už bych ten e- mail nikdy neotvírala. Ale stav nouze dělá z lidí vždy někoho jiného a tak jsem se do své nové práce těšila.

Po týdnu jsem konečně nastupovala. Vzala jsem si modrou blůzu s výstřihem, sukni a modré lodičky, abych nového šéfa něčím zaujala. Ještě mě prakticky neviděl, jen na fotce, ale to se nedá porovnávat. Vešla jsem do obrovské haly plné stolů s počítači a už teď přišla nervozita. Nevím, čím přesně to bylo..Možná tím prostředím, strachem že se jim nebudu líbit a nebo tou intuitivní bolestí žaludku, který kdyby měl ruce, by mě hned otočil a vzal mě na nějaké bezpečné místo. Bylo toho na mě moc, ale já se stále nevzdávala. Nadechla jsem se, poté vydechla a šla na věc. Zaklepala jsem na dveře s nápisem "Vedoucí" a když se ozval tenký hlásek zpoza dveří se slovy: ,,vstupte" poslechla jsem ho.

Za dveřmi mě čekala má nová vedoucí. Byla to usměvavá, poměrně mladá slečna s brýlemi. Snažila jsem se odhadnout její povahu podle oblečení, jak to dělám s každým člověkem, ale tahle osoba byla neutrální.  Poté, co mi vše vysvětlila ( s velmi přátelským tónem), poslala mě konat činy. Pracovala jsem jako její sekretářka. Vyřizovala jsem absolutně všechno. Také jsem ji donášela kafe a různé svačiny a vypadalo to, že by mohla být semnou spokojená. Já s ní tenkrát byla! Byla to velmi pozorná šéfka. Stále se usmívala a optávala se zda mi tento pracovní poměr vyhovuje. ,,Samozřejmě, že vyhovuje!" Odpovídala jsem ji s velkou radostí v hlase. Čerte div se, staly se z nás kamarádky. Už jsme nehráli na šéfku a podřízenou. Byli jsme kamarádky na plný úvazek. Chodili jsme po práci do kavárny, často jsme se navštěvovaly a říkaly si všelijaké drby. Takhle to trvalo rok, byla jsem nesmírně šťastná a snad každý den děkovala Bohu za tuhle příležitost. Ale, pak mi do cesty vstoupil ještě někdo. Byl to můj tehdejší přítel Marek. Sním jsem zažila úžasné chvíle. Marek byl velmi pozorný muž a měli jsme si pořád o čem povídat. Nějak jsem zapomněla na to, že mám v životě ještě i Evu -mou šéfku.

Ale Eva se brzo ozvala. Začala mi v práci najednou nadávat, že jsem zapomněla na naší schůzku nebo kafe, které jsem vždy vařila stejně den co den, bylo najednou příliš studené a nebo příliš horké, ale to bylo jen málo z toho co ona dokázala. Pokaždé jsem ji vysvětlila, že teď svůj život věnuju hlavně Markovi a na nikoho jiného nemám čas. Bohužel pro mě, Eva nebyla typ člověka, který by to pochopil. Myslela jsem, že když se odcizíme a budeme zase jen šéfka a podřízená, všechno se zlepší. Ale ne, bylo to přesně naopak. Začala mi psát výhružné SMS. Vyhrožovala mi dokonce vyhazovem, v práci si mě začala dobírat a když našla způsob, jak mi zkazit den, udělala to. Snažila jsem se vše ignorovat. Když mě urážela, jen jsem nad tím protáčela oči. Když mi psala ty výhružné SMS, hned jsem je vždy smazala. Ale, jednoho dne..

Vzbudil mě zápach kouře a ohromné teplo. Bylo asi tři hodiny ráno, pomalu jsem nechápala, co se děje. No docvaklo mi to docela rychle. Někdo nám podpálil dům a náš dům je teď v plamenech. Zardousená kouřem jsem hledala po své pravé straně svou pravou polovičku. Nebyla tam! Marek tu nebyl! Urychleně jsem vstala s adrenalinem v krvi a začala ho hledat. Všude byly plameny a já panikařila. Nevěděla jsem kudy z domu a ani kde je Marek. Přiběhla jsem k oknu a tam i uviděla. Eva tam stála, v ruce držela kanystr benzínu a stále se smála. Oči ji přímo zářili, když mě uviděla. Nejspíš si říkala, že právě vyhrála. Byla jako šílené zjevení, které už nevymažu z paměti. Udělalo se mi mdlo a mé tělo, díky nedostatku kyslíku,  upadlo do bezvědomí. Spadla jsem na ohořelou zem a jako poslední si pamatuju hlas hasiče, který říká: ,,Tahle přežila, ale je v bezvědomí."

Probudila jsem v nemocnici a vedle mě seděla má matka. Bylo na ní vidět, že je velmi ospalá. ,,Asi tu byla celou dobu semnou" pomyslela jsem si pro sebe. ,,Kde je Marek?" Využila jsem příležitosti a zeptala se matky. ,,Je mi to moc líto Alice.. " Bylo mi to jasné.. Spustili se mi nekontrolovatelně  vodopády slz. Brečela jsem a brečela. Nejvíce mě asi drtila myšlenka, že už ho nikdy neuvidím. Tahle událost mi zlomila srdce. Vzala mi to nejcennější, co mám..Co jsem měla..

Teď v současné době jsem zas nezaměstnaná. Chodím každý den k hrobu od Marka a říkám si, že kdybych nenastoupila do té osudné práce, tohle by se nestalo. Na druhou stranu, možná bych nikdy nepoznala,  tak úžasného člověka jako je Marek. Nikdy na něho nezapomenu... A ani na Evu..