I Hope, Potter [HP FF]

3.

Všichna ta monstra se po jednom vyvalila ze stísněné místnosti, jakmile Pán Zla zmizel. Všichni až na jednoho.

Draco stál jakoby paralyzovaný vším, co se událo. Jakoby mu zmizela duše. Jakoby odešla s ním.

Chtěl křičet, ale chyběl mu hlas. Chtěl brečet, ale chyběly mu slzy. Chtěl zemřít, ale chyběla mu duše. Vše si odnesl on a posobě zanechal jen děsivé znamení, které bude blonďákovi navždy připomínat, kdeje jeho místo ve společnosti. V Azkabanu.

„Draco” vydechla nepřítomně plavovlasá žena, která se jakoby zázrakem ocitla ve dveřích. Očividně byla také zlomená vším, co kdy Pán Zla provedl její rodině, ale byla si více než vědomá, že proti jeho moci je ta její mizivá. On mohl zabít obrovské množství kouzelníků jen mávnutím hůlky, zatímco její síla tkvěla jen v rodině, ktrou již stejně téměř zničil.

Mladý chlapec jen zvedl své šedé oči ve kterých se nedalo nalézt ani stopy po emocích. Věděl, že emoce jsou to poslední, co by kohokoli zajímalo. Jeho emoce. Nechtěl okolí ukazovat, jako moc je slabý. Už víckrát ne.

Sice mu nikdo nikdy neřekl, že emoce jsou projev slabosti, ale teď v to věřil. Celým svým srdcem věřil, že city jsou to, co ho zabijí. Že přežijen jen za předpokladu, že ze všech sil pomůže zabít Pottera. Sice nevěděl, jestli by byla horší okamžitá smrt nebo dlouhé roky ve službě Pána Zla, kde by stejně nakonec čekala smrt. Prozatím se však rozhodl vyhovět zájmům svých rodičů a pokorně se přidat na stranu zla.

Ledově pozvedl hlavu směrem ke své matce, jejiž pohled se mu zabodl hluboko do srdce. Možná to byla ta chvíle, kdy lehce uvažova, že by možná život s emocemi nemusel být tak nebezpečný, jak si myslel. Bolelo ho srdce z faktu, že jeho matku naprosto zlomilo jen jedno kouzlo. Jedno děsivé kouzlo, které mu na loket přičarovalo onoho hrozivého hada. Možná by mu bylo lépe, kdyby dostal onu krásnou možnost ulevit trápení všem okolo. Jak matce, otci nebo tetě. Všem by jim nejradši dlouze pohlédl do očí a od srdce vyčet vše, co mu kdy způsobili a následně se s nimi navždy rozloučil.

V tu chvíli byla jeho touha po svobodě tak silná, že by neváhal a pro mizivý pocit klidu uskutečnil naprosto vše. Bylo by mu jedno, kolik srdcí by zlomil nebo vzal s sebou. On potřeboval svobodu. Hned.

Z posledních sil se vyhrabal na nohy a neoharabaným krokem zamířil rovnou ven ze zatemnělé místnosti. Možná chtěl pocítit znovu onen hřejivý pocit slunce, když si hraje na pokožce. Přecijen, v tomhle vězení bez špetky denního světla a jakéhokoli doteku lidskosti vězel už nejméně dva týdny. Možná toužil po pocitu volnosti.

Jeho vyzáblé nohy se pletly mezi sebe a značně tak ztěžovaly blondýnovi už tak velmi náročnou cestu ven ze svého dosavadního vězení. Snad by mohl zajít do společnosti...Ikdyž vlastně o žádné nevěděl. Všichni jeho známí byli z podobných poměrů jako on sám, takže se dalo počítat s tím, že jejich předloktí zdobí autentická ozdoba jako to jeho. Tam by asi pomoc nenašel.

Proto se prostě přenesl na první místo, které se mu v jeho temné paměti vybavilo. Byl to poklidný les, kam kdysi chodil přemýšlet. Sice si na ta děstká léta vzpomínal jen matně, ale k tomuto místo ho cosi vázalo. Jakoby tušil, že jen tady dokáže najít onen vytoužený klid. Ať už by ho to mělo stát cokoli.

Naposledy se ohlédl, než své zdlouhavé krkoy namířil vstříc opuštěnému místu hluboko mezi stromy. Nechtěl se ohlížet a ani vnímat nic jinného, než dech nebo proudění krve v žilách.

Chtěl konečně klid.

--------------------
Juj, to je ale krátká epizodka...No co, nikdo není dokonalý a mě se prostě zbytečně natahovat nechce:D Takže vám bude muset 600 slov stačit....:DD
Něják mě opouští chuť psát, jelikož prostě odezva není taková, jako na začátku knihy. Takže jestli máte o tenhle paskvil zájem, tak mi padejte zvednout náladu.