Purple Smoke

Kapitola 19

Procházela jsem prázdným městem. Všechny ulice se už vylidnily. Většina obyvatel je v nemocnici, nebo oplákává své „mrtvé". Po dnešním útoku Nákazy se počet obyvatel o padesát snížil. Tenhle den se zaznamenal do historie jako ten nejděsivější. Spoustu z nich přišlo o své blízké.

Na chodníku přede mnou se skvěly červené kapky temné krve. Když někoho zasáhla, musel se zhroutit na zem a bouchnout se do hlavy. To by vysvětlovalo tu krev. Když si vlastně vezmu všechny ty útoky, které se udály za mého života, žádný z nich nebyl tak strašný.

Dnes mnoho lidí trpělo. Jak psychicky, tak fyzicky. Vlastně jsem s nimi trochu soucítila. Stalo se mi to samé co jim. Někteří to ale nesli jinak než ostatní. Ten, kdo měl trpělivější vůli, ihned se nezhroutil. Mezi ně jsem patřila i já.

Přesto jsem ale dostala chuť se zahrabat a stočit někde do klubíčka, aby nemusela pozorovat tu zkázu, která se nese městem. Jediná věc, která stále udržovala mou naději pro Blue, byla ta, že se může probudit někde v budoucnosti. Nebudu už žít, ale na ni čeká lepší svět. Zaslouží si to. Já ale zůstanu stále s ní, i když tu nebudu. Zůstanu v jejím srdci, kde na mě zbyde pouhá vzpomínka.

O krok jsem ucouvla. Přede mnou se vynořila drobná postava dítěte. Vylekala mě. Na tváři toho dítěte se objevil povědomý úšklebek. Opět jsem se narovnala a setřela si slzy, které se mi před tím koulely po tvářích. Moc často jsem neplakala. Své city jsem si schovávala pro rodinu, kde mě pochopí, a ne pro veřejnost, která mě spíše odsoudí.

„Tak co měla jsem pravdu, že ano? Schytal to místo tebe někdo jiný, ale přece jsem měla pravdu," uchichtla se. Věděla jsem, kdo to je. Poznala jsem ji na první pohled podle jejích tyrkysových očí. Nikdy jsem takové neviděla. V našem městě se vyskytují lidé především s hnědýma očima.

Ale ona tvořila výjimku už od prvního pohledu. Nezapadala mezi nás ničím. Odlišovala se svou povahou i nebojácností. Sama mi dala najevo, že si z Nákazy nic nedělá. Nikde jsem ani nezahlédla její rodiče. Vždy a všude chodila výhradně sama. Bydlela u takové staré paní, o které tvrdila, že je její poslední žijící příbuzná.

„Co chceš?" zahuhlala jsem a otřela si tvář. „Nemám na tebe čas ani náladu, dostala jsem jiné povinnosti na starost. Nechci se starat o takového malého prcka jako ty." Po tomhle oslovení zrudla vzteky.

„Neříkala jsem ti snad, že i na tebe dojde, Thalio? Ale odnesl to za tebe někdo jiný. Proč si myslíš, že to schytala zrovna Blue? Chudinka malá, za nic nemohla. Jen byla v tu dobu na nesprávném místě kvůli shodě okolností. Nechceš ji pomstít? Najdi ty, kdo to udělali a uleví se ti," našeptávala mi do ucha. Pod jejím výhružným šepotem jsem se otřásla.

„Ne, neměla jsi pravdu. Tvrdila jsi mi, že přežijí jen ty nejsilnější. A víš, co to znamená? Jsem silná a můžu ji zastavit. Můžu ti prozradit ještě něco. Všimla jsem si těch podobností mezi tebou a Nákazou. Víš, co jsi? Jsi jako mlha, neustále mizíš a opět se po dlouhé době nečekaně objevíš. Přesně jako mlha," pohlédla jsem jí do očí. Zbledla a začala panikařit. Nakonec se ale uklidnila hlubokým dýcháním.

„Dobrá, právě jsi rozhodla o svých dalších krocích. Tím jsi i ukázala, že jsi odhodlaná přijít této věci na kloub. Přišel čas ti ukázat něco, co se dlouho tajilo, skoro nikdo o tom neví. Nahlédneš pod povrch věcí," zamumlala Cissy. Mávla rukou, abych ji následovala. Vydala se tam, odkud jsem vyšla. Do nemocnice.

OPRAVENO: 05.05. 2019