Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 28

„Lori."

Hlavou mi zní otravný vtíravý hlas. Znám ho, ale nejsem schopná identifikovat, komu patří. Slyším ho odevšad. Otevírám oči a spatřuju nekonečně modré azurové nebe. Sedám si na plážové lehátko a nadechuju se čerstvého slaného vzduchu, který ke mně přináší vlažný vítr od moře.

„Vzpamatuj se konečně."

Hlas přebíjí křik racků a šumící moře. Zvedám se z lehátka a do bosých nohou mě příjemně hřeje teplý jemný písek. Natahuju se pro mušli na zemi. Mění se v prach, jakmile se jí dotýkám. Narovnávám se. Moře, pláž, dokonce i nebe mizí a všechno pohlcuje mléčná mlha, ze které vystupuje temná vysoká postava.

Nestíhám se ani bát, protože poznávám Phila.

„Lepší?" stará se.

„Motá se mi hlava," přiznávám a chytám se za spánky. Hned vedle mě se formují točité dřevěné schody. Nemám sílu hned zjišťovat, co se děje a trochu váhavě si na ně sedám. Kupodivu se nerozplývají v obláčku páry. Po chvíli zvedám hlavu. Ráda bych určila místo, kde se právě nacházím, ale já to nevím. Všude je jenom bílá mlha a jediné, co vidím, jsou schody a Phil. Voják si sedá vedle mě, v očích starost.

„Jsi něčím omámená," oznamuje.

„Kde to jsme?" nechápu.

„Ve tvém snu. Součást schopnosti sensekineze je vcházet lidem do snů." Nadechuju se, že se zeptám, proč leze do snu zrovna mně, ale on pokračuje: „Nemůžu vcházet do snů lidem, kteří nejsou děti hvězd. A Jeremyho jsem naučil chránit svou mysl až moc dobře, nechtěl mě k sobě pustit. K věci. Před pár hodinami se mi dovolal Harris. Co se stalo?"

„Já nevím, nepamatuju si nic a..."

„Lori," přerušuje mě. „Dej si načas a utřiď si myšlenky. Pak mluv, ano?" Přikyvuju a dělám, co po mně chce. Phil mlčí a trpělivě vyčkává, až si na všechno vzpomenu. Nepochybuju, že moje roztěkanost je jen další účinek drogy, co nám dali. Navíc se snažím vstřebat fakt, že ten chlap právě rozehnal můj sen o moři a já s ním mluvím, jako kdyby stál vedle mě ve skutečnosti.

Začínám vyprávět, co se dělo od našeho chycení až po únos, pokud se tomu dá tak říkat. Asi ano. Myšlenky se mi pletou jedna přes druhou a následovník musí hodně přemýšlet, aby dostal kompletní obraz posledních několika hodin.

„Musíš se probudit a zjistit, kde jste. Jinak vám nemůžu pomoct."

„Já nechci," kroutím hlavou a zním jako dítě, které odmítá jít do postele.

„Já vím, ale stejně to uděláš. Zkus se soustředit!" mává mi rukou před obličejem a já sebou cukám.

„Pardon."

„Probudím tě, zjistíš, kde jste a pokusíš se znovu usnout, ano? Jiná cesta komunikace momentálně není. Rozumíš, co po tobě chci?" povytahuje obočí.

„Probudit se, na něco přijít a zase usnout," odpovídám. Pomalu mi začínají docházet všechny souvislosti. Věnuju mu vyděšený pohled. „Co když znovu neusnu?"

„Musíš to zkusit. Já vím, že máš strach, ale já s nikým jiným mluvit nemůžu."

„Oni jsou ozbrojení a je jich hodně a asi se poku-"

„Samuel, Colton a Nichols udělají všechno pro to, abyste s Jeremym byli v pořádku. Probudím tě."

„Počkejte! Co ten můj sen?" zarážím ho.