cože??

úplněk

Ne! Ne! Ne! Kde to jsem? Co tu dělám? Hej poslouchejte mě! Copak mě nevidíte? Haló.......
,,Rous!!! Rous! Vzbuď se!" Hlas mojí sestry mě probudil ze zoufalství. ,,Amy....." obejmula jsem ji s pocitem útěchy, všude byla tma a já viděla jen její modré oči. ,,Jsem tady...... Šla jsem se s tebou rozloučit a viděla jsem, že se celá třepeš a slyšela, že brečíš.....Jsi v pořádku?" zeptala se mě starostlivě a mně to došlo......Jak to tu vydržím bez mé straší sestřičky, co se o mě stará? ,,Vážně musíš odjet?" Zeptala jsem se smutně a potom už jsem jen viděla jak přikývla a cvakly dveře. Najednou mi zazvonil budík a já si oddechla, sice musím jit do školy, ale aspoň se mi už nebude zdát ten sen. Šla jsem opatrně do koupelny, abych nezbudila rodiče, a začala si čistit zuby. Snažila jsem se nemyslet na ten sen, ale na to co si vezmu na sebe, nešlo to. Dala jsem si své hnědé vlasy (které vsichni obdivovali i když nevím, co na nich vidí) do drdolu a přesunula se spět do pokoje. Otevřela jsem skříň a po hmatu jsem si vyndala  bílou košili a černé džíny, roztrhané na kolenou. Položila jsem oblečení na postel a roztáhla závěsy aby jsem aspoň neco viděla. Podíva jsem se zpět na džíny a při tom pohledu se mi vybavilo, proč jsou vlastně roztrhané: Stalo se to asi před týdnem. Zrovna jsem zjistila, že mě, můj přítel podvádí s holkou, kterou bytostně nenávidím. Běžela jsem k němu domů a oknem vlezla k němu do pokoje. Zrovna tam byla i ona, Quen! Moje nenávist k ní teď patřila spíš jemu. Strčila jsem do ní ať mi uhne z cesty a vydala se k Jacksonovi, chtěl neco říct, ale já mluvit nechtěla. Dala jsem mu vší svoji silou do huby...teda spíš do nosu a když jsem se na něj podívala něco na něm nesedělo. Teda kromě  toho, že mu tekla krev z nosu a měl natržený ret jsem mu zlomila nos..... Povýšeně jsem se usmálaa a se slovama ,,SSRÁČI!" jsem zmizela oknem. Rozběhla jsem se zpět domů, ale protože jsem brečela, zakopla jsem a spadla. A tím se dostáváme k tomu, proč jsou ty džíny roztrhaný. Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát. Oblékla jsem se a s taškou na rameni jsem šla ke vchodovým dveřím. Tam už byla Niki a šli jsme na autobus.
_____________
Ve škole......
,,A co že se ti to vlastně zdálo?" Chytla mě za předloktí Niki a zastavila se. ,,Já nevím, byla jsem připoutaná ke kolejím a kolem mě chodili různí lidé, ale neslyšeli mě......" Niki na mě starostlive pohlédla a prohlásila ,,Nesmíš se tolik stresovat!" Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem mlčela, ale pořád jsme tam tak stály a já měla tqkový ten svýravý pocit, jakoby mě někdo sledoval, otočila jsem se a zahlédla havrana. Najednou na mě zaačalo nalétat hejno  havranů a ja měla pocit, že mě roztrhají na kusy. Začala jsem křičet o pomoc a najednou bylo všechno pryč a já viděla vyděšenou Niki jak se mnou třepe a všechny ostatní na chodbě jak se po mně nechápavě a povýšeně dívají.
,,Co je?" Vystrašeně jsem pohldla zpět na Niki a se slovy ,,...ti havrani mě  chtěli zabít....." nsem se vydala klidným krokem do třídy. Niki zůstala v chodbě, asi vstřebávala to, co jsem jí řekla. Najednou zazvonilo a ona i s panem Torretenem, naším fyzikářem vstoupila do třídy. Rychle se posadila na židli vedle mě a upřeně se dívala na tabuli.
,,Tak, jako vždy prvně vyzkouším....." prohlásil učitel a opřel se při tom o opěradlo židle ,,takže...kohopak to dnes odměníme jedničkou?" Posunul si brýle víš na nos a ponořil hlavu do zápisníku ,, Tak třeba.....Moonová!" Najednou jsem cítila dalsí napětí, Niki měla pravdu, měla bych víc spát. Došla jsem k tabuli a snažila se rozluštit aspoň neco z toho, co učitel řekl. Už jsem chtěla zvednout ruku, že neco napíšu, ale ucítila jsem na zápěstí kapku, pohlédla jsem dolů a zjistila, že mi na ruku něco kape. Podívalajsem se nahoru, ale to jsem asi dělatneměla ,,Kam se to dívás?!" Zeptal se pan Torreten a já se otočila čelem k němu. Když na mě pohlédl, viděla nsem mu v obličeji strach. Podívala jsem se na Niki a ta i s celou třídou ztichla a dostala ten stejný výraz jako pan Torreten. ,, Jak se cítíš?" Zeptal se učitel a zavedl mě k zrcadlu. Chtela jsem mu odpovědět, ale potom jsem zhlédla svůj odraz v zrcadle. Tekla mi krev z nosu, pusy, očí a nakonec i z uší. ,,Zavolejte sanitku" řekl učitel a já se k němu prudce otočila, a to jsem asi ďelat neměla, protože se mi zatočila hlava a já sebou švihla na zem.