Purple Smoke

Kapitola 20

Cissy potichu vklouzla, aniž by si jí někdo všiml, do nemocničních chodeb. Pohybovala se téměř neslyšně, jako by se spíš vznášela ve vzduchu, než kráčela po podlaze. Opravdu si byla strašně podobná s dýmem. Chyběla jí jen nafialovělá barva. Měla v sobě tu samou smrtící grácii, které by se každé bál. Ale stejně jako dým ji umí schovat, to proto se jí děti neštítily.

Pohodila svými karamelovými vlasy a pokračovala dál. Zarazila se v půli pohybu před bílými dveřmi. Málem jsem do ní narazila, kdyby nezvedla ruku, abych dávala pozor. Přejížděla rukama po rámu dveří a mumlala pár slovíček, která jsem neznala. „No jistě, to jsem si mohla myslet, nemůžou se probudit schválně. Chtějí je umlčet."

Nechápavě jsem se na ni podívala. Co to zase říká? Věděla jsem, že je zvláštní, ale tohle už začíná hraničit se šílenstvím. „Ehm, Cissy, jsi v pořádku?" zamávala jsem jí rukou před obličejem. Hbitě mě odstrčila.

„Jo, jasně, narozdíl od tebe," zašklebila se na mě. „Ale ty sis asi nevšimla, že jsme se za tu dobu objevily u pokoje tvých praprarodičů."

Zmateně jsem se rozhlédla a plácla se do čela. Začínám pomalu blouznit, Blueina nehoda mi začíná lézt na mozek. Vzala jsem za kliku a ihned za námi zavřela. Cissy říkala, že by nás neměly slyšet nepovolané uši. Přešla jsem k babiččině posteli a pohladila ji po kaštanových vlasech, po mých vlasech.

Cissy se uchichtla. „Nebuď taková měkkota, teď se to zrovna nehodí." Povzdechla jsem si a sedla si na volnou postel v pokoji. Cissy zůstala stát, při čemž horlivě rozhazovala rukama. „Tobě to možná nedochází, ale mezi tímhle vším, co se stalo, existují souvislosti. Neřeknu ti je všechny, budeš na to muset přijít sama."

Schoulila jsem se do klubíčka. „Proč? Proč se to vše děje teď? Proč zrovna nám? Blue s tím nemá nic společného, to ať si raději vezmou mě," zašeptám. Nevím, odkud se zrovna teď ve mně vzaly city. Vždy jsem si je schovávala raději pro rodinu. Hlavně pro Blue.

„Podívej se na to pořádně, nahlédni pod povrch věcí," nařídí mi prudce. „Asi ti budu muset něco prozradit o sobě. Přijela jsem sem, abych zachránila tohle město. Nejsem odsud. Správně pocházím z Londýna. Ve vnějším světě se traduje myšlenka o dívce, jež dostala zvláštní schopnost - může odolat dýmu, který vynalezli ti nejlepší vědci v laboratořích. Celé tohle město vybrali jako experiment. Ty jsi jeho součástí."

Zatla jsem ruce v pěst. Tohle snad ani není možné. Celou dobu jsem si myslela, že je to všechno jen pitomá náhoda. Prostě důsledkem smogu nebo tak. Obrátila jsem se ke své malé společnici. „Jak tohle víš? Jsi snad jedna z nich?" vykřikla jsem zděšeně.

„Ne, to bych ani nechtěla být. Ale moje teta na tom experimentu pracuje. Celé tohle město snímá asi dvě stě kamer. Jednou jsem vnikla do nahrávací místnosti. Tam jsem uviděla tebe i Blue. Bylo mi vás líto, odjela jsem sem. Dovnitř jsem se dostala pomocí zvláštního čipu."

„Ale co s tím mají společného moji praprarodiče a Blue? Když oni upadli do kóma, ještě fungoval lék. No jistě, to oni ho vyhubili. Mátu," pronesla jsem s přivřenýma očima. Všechno do sebe začalo najednou zapadat.

„Naším úkolem je zjistit, odkud se bere ten dým a zastavit ho. Oni se neprobudí, protože je chtěli umlčet, věděli něco víc, co nemohli. Nevíš o něčem, co Blue schovávala?" otočila se zkoumavě na mě.

Zapátrala jsem v paměti. Už to mám. Stačí si jen dát dvě a dvě dohromady. Proč mě to nenapadlo dřív? „Ta kniha, která dřív patřila prababičce. Ale nevím, kam ji schovala. Vsadím, že jen stačí prohledat její pokoj."

OPRAVENO: 04.07. 2019