Lidský svět a především emoce jsou plné paralel a opaků. Vnímání je relativní a pro každého jedince tak totéž nemusí být zcela totéž.
Co jeden vnímá jako poezii je pro druhého změť slov a tak, jak se jednomu jeví západ slunce jako upokojivý a příslibný, další se utápějí v krvi loučící se hvězdy a nejsou smířeni s nezastavitelným tokem času.
Nejvíce se tato zvláštní rozporuplnost mezi lidmi dá pozorovat v násilí. Právě násilí je velmi podivuhodným úkazem, jelikož protichůdné pocity se neobjevují v lidské různosti, ale v jediném člověku. Násilí je tak tím zdaleka nejzajímavějším druhem poezie, které opravdu samo o sobě tvoří jen změť slov, hlásek a nahodilého rytmu, kostí, svalů a krve, ale přece ve svém celku vytváří jakousi hrozivou a přitažlivou melodii.
Když se stane dopravní nehoda, přispěchá k ní celý dav, který se jen těžko rozhání. Nespěchá však na pomoc, ale pro svou morbidní zvědavost a fascinaci celou situací. Na motorkářce, které je možné vybírat kousky mozku z vlasů není nic půvabného, přitažlivého ani pozitivního. Přece však nemohou lidé od toho pohledu odtrhnout oči a musí dál vytrvat v pozorování té zvláštní mozaiky kusů těla, smrti, hnusu a buněčné hmoty, která nehybně leží na silnici, jen pár vteřin vzdálená od něčeho, co kdysi bývalo člověkem se svými strachy, láskou, ideály a vzpomínkami. Jen málokterý člověk není fascinován změtí zemřelých snů.
Násilí je vyhledáváno v televizi a knihách, násilí vyhledáváme v hudbě a kvůli násilí navštěvujeme pohřby, abychom se mohli podívat na mrtvého v rakvi. Násilí je součást lidského bytí, kterou z velmi smysluplných, dobrých a společenských důvodů potlačujeme. Násilí potlačujeme právě tím, že ho vyhledáváme i jinde než v temnotě vlastních srdcí a duší, hledáme zvrhlost a její démony tam, kam nesahá naše mysl, abychom se přesvědčili, že lidskost je naší převládající vlastností.
Lidé uchovávají mrtvé motýly na špendlících, trofeje zvířecích hlav na stěnách a popel z mrtvých blízkých v urnách, obklopují se smrtí a morbidností i tam, a právě tam, kde se mají cítit nejvíce bezpečně, milovaně a v pořádku.
Tak možná toto je pravá podstata násilí, to, že je v každé naší buňce, která kdykoliv může spustit rakovinu a v každé naší náhodné myšlence, když stojíme u vlakových kolejí. Pravá podstata násilí je jeho všudypřítomnost, pach zakázaného ovoce v jabloňovém sadu, který nás obklopuje již od počátku věků. Násilí není koncept spočívající v modřinách, smrti a stříkajících tělních tekutinách, násilí jsi ty a jsem to já, když usínáme a nehlídá nás nikdo včetně nás samotných. Násilí jsou květy, co se zjevnou posedlostí vyhledáváme, protože sami nemůžeme kvést a cítíme, že je to tak správně.
Proto ti nejnásilnější jsou umělci, básníci, malíři a scenáristé, kteří nám dovolují vkročit nikoliv do své, nýbrž do naší vlastní zvrácenosti.
Neptej se mě proto, odkud všechna ta touha po násilí v mých příbězích pramení. Ptej se, odkud pramení tvá touha je číst. Co umírá ve slovech a větách nejsou literární postavy. Jsi to ty. A miluješ to.
