2. Kapitola
Srazila vlka na zem a zlomila mu vaz. Vlk se s duši drásajícím zakňučením přestal hýbat. Postava se narovnala, byla vysoká, černý dlouhý plášť až na zem a vysoký černý límec až nad černo černé chmýří. Podle širších ramen, krátkých vlasů a velkých dlaní to byl muž. Zavrčel na ostatní vlky a ti se obrátili k útěku. Vyli na počest jejich zemřelému vůdci, bylo to žalostné vytí, překvapivě jsem ale jich nelitovala, proč taky, chtěli mě zabít. Muž se otočil se ke mně, já opřená o Rosin bok jsem se trochu narovnala o odstrčila, pořád jsem jí ale co nejblíže, abych mohla co nejdříve zmizet v případě dalšího nebezpečí. Rose byla pořád vyplašená, ale už se trochu uklidnila, natáhla jsem se po jejích otěžích, ale nespouštěla zrak z toho muže, spíše chlapce asi tak v mém věku. Nejvíc mě na něm upoutaly jeho oči, pomněnkově modré, až skoro bílé, zářící i v šeru. „D-děkuju. N-nebýt vás, bylo by po mě. Vážně děkuju.“ Poděkovala jsem a přemítala jak asi mohl holýma rukama zabít vlka. „Za málo. Neměla bys takhle na večer jezdit v lese s koněm, buď ráda, že tě ta kobyla donesla až sem. Jinak bych vás nespatřil a možná by jste obě zemřely.“ Odpověděl mi, jako bych to nevěděla. Měl příjemný a hluboký hlas. Rose se už uklidnila, ale byla celá zpocená. „Já vím. Ještě jednou vám děkuju. A tobě taky, Rose. Mám tě ráda kobylo.“ nic víc jsem na to říci nemohla. Objala jsem Rose kolem krku a vlepila jí do hřívy pusu. „Ty mi vykáš? To vypadám tak staře? Já jsem Sebastian a pro informaci, je mi 17.“ Zasmál se tomu, měl pěkný, kamarádský úsměv, bílé zuby a dlouhé úzké rty, podal mi ruku. Stoupla jsem si zase vedle Rose. Napřáhla jsem svojí volnou pravou ruku a potřásla si s ním. Měl velice studenou pokožku. „Těší mě. Já jsem Ariana. Takže ti mám tykat?“ představila jsem se, pustila jeho ruku a nepatrně se usmála, pořád jsem byla otřesená z toho zážitku. „Jo, tykat. Už je vážně skoro tma, měla bys jít domů a postarat se o tu kobylu, nebo nachladne.“ odpověděl přátelsky. Na to nemůžu nic namítnout, je to pravda, takže jsem jen potřásla hlavou na souhlas a sklopila na chvíli oči k zemi. Rose tiše zaržála a strčila do mě čumákem na znamení, že už by chtěla domů. Pohladila jsem jí po teplých nozdrách, ty vždy dokáží utěšit. Vzhlédla jsem k Sebastianovi „Ty jsi místní?“ zeptala jsem se. Chvíli váhal, jako by nevěděl, jestli mi to může říct, potom odpověděl „Vlastně ano, přestěhovali jsme se s rodinou včera a já šel prozkoumat terén.“ řekl pořád váhavě. Vyhoupla jsem se do sedla, koukla na něj dolů, překvapivě byl tak vysoký, že jsem nemusela dávat hlavu úplně k ramenu abych na něj viděla. Rose je dost vysoká a já taky nejsem žádný trpaslík na všechny ostatní koukám tak, že musím dát hlavu úplně k ramenu a dolů, někdy se i naklonit, ale u něho jsem nemusela. Bylo to trochu děsivé. Koukala jsem do těch jeho očí tak dlouho, až mě zamrazilo. „No tak já pojedu. Ahoj. A díky.“ rozloučila jsem se a nepatrně se na něj usmála. „Ahoj a nemáš za co. Jo a… dávej na sebe už pozor, prosím. Jsi zraněná?“ zeptal se náhle a ustaraně. „Eh? Jo tohle, no trochu to bolí, ale jinak to nic není.“ Snažila jsem se na něj povzbudivě usmát. „Ukaž. Můj táta je doktor, jen se ti na to rychle kouknu.“ řekl mi na to. Zamžourala jsem co nejlépe na kalhoty v okolí kotníku, byly celé nasáklé krví. Odhrnul mi zkrvavenou látku a zhodnotil mé zranění. Bože, jak jsem ráda, že jsem si dneska oholila nohy, pomyslela jsem si vděčně. „No, není to tak hrozný, možná pár stehů, až dojedeš domů, zajeďte do nemocnice. Jinak to nevypadá nějak vážně.“ tentokrát se on povzbudivě podíval na mě, malinko se usmál, stáhl mi nohavici a ustoupil. Zkřivila jsem nad tím tvář, trochu strachem, trochu starostí ale nejvíc proto, že jsem si pomyslela, jak to asi vypadá na světle, protože teď už jsem na to moc neviděla. Naštěstí má adoptivní maminka je doktorka, ale nač mu to říkat. „Dobře. Díky za starost i za záchranu. Jsem ti vděčná. Už ale vážně raději pojedu. Tak ještě jednou ahoj.“ Usmála jsem se jak nejlíp jsem v tu chvíli mohla a pobídla Rose do kroku. Po pár krocích jsem si vzpomněla, že jsem se ho chtěla zeptat, jak se mu podařilo toho vlka zabít a při tom nikde nenechat ani kapku krve. V tom šoku jsem na to zapomněla. Zastavila jsem Rose a dala jednu holeň dozadu, aby se trochu otočila a já se mohla zeptat, ale když jsem se koukla tam, kde před chvílí stál ten kluk s tak mrazivě pronikavým pohledem, už tam nebyl. „Sebastiane?“ zavolala jsem na něj ve strachu. Žádná odpověď. Děsivé, velice. Ale podle všeho se ten kluk o sebe dokáže postarat, takže jsem Rose obrátila směrem domů a pobídla do klusu, chvíli jsme tak jeli, ale mrazení v mých zádech bylo pořád větší a tak jsem kobylku pobídla do cvalu. Už chci být doma v teple, v mé posteli a v bezpečí a Rose se už určitě taky nemůže dočkat toho samého co já. Jedeme tak 10 minut a já už poznávám krajinu kolem nás, za chvíli budeme doma. No ‚doma‘, u mých adoptivních rodičů, které mám moc, moc, moc ráda. Maminka se určitě strachuje. Jak jí jen tohle vysvětlím? Asi si začnu na vyjížďky brát mobil. Nevím jak je to možné, ale zrovna v téhle naprosto nezvladatelné chvíli (no, dejme tomu, že teď už jí mám jakž takž pod kontrolou), jsem si vzpomněla, že mám přesně za týden narozeniny, bude mi 16. Při té myšlence se mi rty zkroutily v malém úsměvu. Sladkých 16.
Ahoj :) Prosím o vaše názory do komentářů a vote potěší :) Beru kritiku i chválu, napište, co si o tom myslíte, co bych mohla změnit, opravujte pravopisné chyby :) Chcete další část? Napište si v komentáři :) Komu se mé psaní líbí, Follow me, please :) Děkuji.
