√20

1.9K 223 43
                                    

Uprostřed noci mě vzbudilo pípnutí mobilu. Ospale jsem se po něm natáhla, abych zjistila, co mi kdo napsal, ale mobil nikde. Poslepu jsem prozkoumala celou postel a pak teprve prudce otevřela oči. Kde mám mobil!?

,,Ty sis ho neblokla."šeptal blonďák a zíral do MÉHO mobilu.

,,Hej, to je můj mobil! Co kecáš, blokla!"Adrien mi strčil displej přímo před oči a já oslepla. Je půlnoc, právě jsem se vzbudila... Nemůžeš mi dávat mobil s plným jasem přímo před obličej!

Neznámé číslo: Jak se ti líbila nová dekorace v pokoji? Podle mě to tam teď prokouklo.

Tohle číslo... Bylo jiné, než tamto. Ale očividně to byla furt ta samá osoba. Vyrvala jsem blonďákovi mobil z ruky a pár kliknutími anonyma blokla.

---

,,Nikam nejdeš!"dům se otřásl v základech. To je ale křikloun...

,,Seš můj táta nebo co? Jasně že jdu do školy!"

,,Ty to nechápeš?! Dochází mi čas, nemůžu si to teď pokazit! Tam v nemocnici ležím na smrtelný posteli a umírám. Chceš mě snad zabít tím, že budeš riskovat potyčku s tím úchylem!? Mělas ho dávno nahlásit!"opřel se o stůl a oddychoval. Zdá se, že mluvil pravdu a to jak jeho tělo selhává je poznat i na jeho duchu. Asi mě měly teď sžírat výčitky a já měla zůstat doma... Ale hošánku to teda ne, nenechám na sebe takhle křičet!

,,To, že teď seš tady je tvá vina. To JÁ jsem tady ten chudák, kterýho na každým kroku šmíruje okřídlená figurína z obchoďáku. Navíc, kdyby nebylo tvé pitomé povinnosti, nevyšiloval bys takhle. Jsem pro tebe jen věc, co tě vrátí do tvého dokonalého života modelky... Pro mě, za mě, klidně si chcípni, o debila míň!"nečekala jsem na žádnou odpověď. Naposledy jsem se mu koukla do smaragdových očí, kde se mísilo snad ještě víc pocitů než ve mně a zabouchla poklop.

Řekla jsem mu, co jsem měla na srdci. I když to bolí, jsem si jistá, že jsem udělala správně. Utřela jsem slzy a se vztyčenou hlavou se vydala ke škole.

Nenechám ho přece, aby ovládal můj život.

---

,,Mari, tady seš!"zvolala šeptem Alya. Vypadala vyděšeně, bledě, vůbec jsem nechápala, proč. Vlastně takhle vypadala celá třída. Naklonila jsem hlavu na stranu. Mou nevyřčenou otázku pochopila a ukázala na zadní lavici. Když jsem uviděla na Nathově místě černý ubrus a bílou lilii ve váze, ztuhla jsem.

,,Včera ho našli v příkopě."brada mi spadla k zemi. Moc dobře jsem věděla, čí je to práce. Přejela jsem třídu pohledem a zastavila se u kluka v červené mikině. Jakmile zachytil můj pohled, usmál se a ukazováček si dal na rty. Jestli jen ceknu, je po mě... Dostala jsem strach. Marinette, jsme ve škole, tady ti přece nemůže nic udělat! Drž se v davu a vše bude ok!

Proč jsem se s Adrienem musela dnes ráno pohádat? Proč jsem ho neposlechla a nezůstala doma? Simulovat horečku přece není tak těžké, uvařila bych si čaj, do něj strčila teploměr, párkrát zakašlala... Jenže Mari ne, ona musela jít do školy... Sama. Bez svého anděla strážného... S polknutím jsem dosedla do lavice. Alya si mě pečlivě prohlédla.

,,Jsi v pohodě, kočko?"nemůžu jí to říct, nemůžu. Nemůžu jí říct, že ho zabil náš spolužák a už vůbec ne o ranní hádce...

,,Je to šok."svěsila jsem hlavu, aby mi neviděla do uslzeného obličeje.

Nath... Ten rudovlasej stydlivej kluk. Ten co mi koupil kyblík v KFC. Ten co uměl tak hezky kreslit.... Ten, s kterým jsem si tak rozuměla! je mrtvej.

A do toho jsem ve stejné místnosti s jeho vrahem.

Černé peříKde žijí příběhy. Začni objevovat