Imaginární štěstí

Další setkání

Jamie view

Vydal jsem se směr hřbitov. Rychlými kroky jsem míjel jeho zdi. Došel jsem k bráně ani trochu jsem nepřemýšlel a vešel dovnitř. Už jsem Miu neviděl týden. Moc se mi po ní stýskalo. No a co, že je duch. Kamrádka může být i tak. Připadám si jako šílenec. Možná, že ji dokážu nějak oživit? Blbost. Nebo že by ne?

Procházel jsem se mezi hroby. Slunce zapadalo. Červánky pluly na obloze a můj stín už skoro zmizel. Najednou jsem se zastavil u celkem udržovaného hrobu. Úplně mě praštil do očí. Klekl jsem si před něj. Přejel jsem rukou přes vyryté dívčí jméno. Vyndal jsem z kapsy svíčku a zapálil ji sirkami z druhé kapsy. Vložil jsem ji do malé nádobky a položil na hrob. "Co tu děláš?" ozvalo se najednou za mnou. Ve vteřině jsem se otočil. Neskutečně jsme se lekl. "Sakra, víš jak si mě vyděsila?" usmál jsem se jen tak na oko naštvaně. Podívala se na mě takovým holčičím chladným pohledem. "Přinesl jsem ti svíčku" ukázal jsem na malé světýlko na studené desce hrobu. "Děkuju" vypadlo zní a posadila se do trávy.

Mia view

Co tady dělá zrovna on? Tak dlouho se neozval ani nepřišel a teď tady chce jako co? Zlobím se na něj. "Tak jak se máš?" ozval se po chvilce ohlušujícího ticha. Slunce už zapadlo a hřbitov se začal pomalinku zahalovat do tmy. Vzhlédla jsem k Jamiemu a s nezájmem v hlase odpověděla:"Ale jo, jde to, co ty?" pohledem jsem uhnula, aby se naše oči nestřetly. "No, nějak přežívám" usmál se a já ztuhla. Až po chvilce mu došlo, co právě řekl a s leknutím se začal omlouvat pořád dokola. Velice mě to pobavilo a začala jsem se smát jako šílená. Chvilku nechápal. "V pořádku, Jamie" ujišťovala jsem ho se smíchem. "Ok" zasmál se nazpět. Moc mi jeho smích chyběl. "Jsem ráda, že tu jsi, děkuji" zadívala jsem se do jeho úžasných očí. "Taky si mi chyběla, teda... taky tě rád vidím" zazubil se. "Chtěla bych tě moct obejmout" podívala jsem se jaksi smutně a složila ruce do klína. "Jednou budeš moct, to ti slibuji" usmál se jistěji než kdy předtím. Trochu mě jeho odpověď zarazila. Skoro jsem k bráně hřbitova. "Tobě taky, Jamie!" zakřičela jsem za ním a nemotorně se snažila zvednout ze země. 

Celou noc dívajíce na hvězdy jsem přemýšlela o Jamieho větě. "Jednou budeš moct, to ti SLIBUJI". Co tím jenom myslel a jak mi to může slibovat? Už se nikdy nic takového nestane, bohužel. Mrzí mě můj život, lásku jsem nikdy nezažila. Počkat! Řekla jsem právě slovo LÁSKA? To nám asi moc fandím. Jsme pouze přátelé, myslím. Mám Jamieho ráda, jako bratra, kterého jsem nikdy něměla a navíc jsem o sto let starší. Asi z toho stejně nic nebude.