Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola jedenáctá

Melissa pozorovala přibývající světlo v pokoji. Kolik asi mohlo být hodin? Možná kolem sedmé, to obvykle v zimě začíná den. Chvíli se snažila spočítat, kolik dní tu vlastně leží a co je dneska za den. Nakonec došla k počtu pěti dnů. Takže dnes musí být úterý. Melissa se posadila a podívala se za prosklenou stěnu. Nikdo tam neseděl. Asi došli k závěru, že ji už nemusejí hlídat. Chvilku přemýšlela, že by zašla do sprchy, ale neměla se do čeho převléknout, proto tenhle nápad zavrhla. V místnosti bylo na její vkus trochu moc teplo, proto se zvedla z postele a pár kroky přešla k oknu, aby se ho pokusila otevřít. Na okně ale chyběly kliky. Asi kvůli bezpečnosti. Melissa se zamračila, když si uvědomila, že ji bolí hlava. Podívala se z okna ven. po sněhu nebyla ani stopa. Zima už bude končit, možná proto...

„Je čas vstávat, paní Smi...," ozval se veselý hlas sestry od dveří, když si všimla, že Melissa stojí u okna, usmála se. „Dobré ráno."

Melissa jen přikývla. Dobré? Jak může být dobré? Žádné ráno už nikdy nebude dobré. Melissa osaměla. nevěděla, jak dlouho bude muset čekat, než se začne něco dít. Každá minut se nekonečně vlekla. V pokoji neměla hodiny, mohla tedy jen odhadovat, kolik času uplynulo. Z chodby slyšela ruch, jak sestry obcházely jednotlivé pokoje a budily pacienty. Nemohla se dočkat, až bude zase doma. Nejradši by tam byla sama, ale chápala, že Marion chce být s ní. Doufala ale, že to nebude na dlouho. Přemýšlela, co ji asi venku čeká. Vzpomněla si na novinářku a trochu se bála, že to nebylo jejich poslední setkání. Někdo zaklepal a tím ji vyrušil ze zamyšlení.

„Vstupte, prosím," řekla Melissa a otočila se čelem ke dveřím, čekala, že za nimi je doktor Hook.

„Dobré ráno, paní Smithová," do dveří vstoupil starší lékař.

„Dobrý den," Melissa se trochu zamračila, toho muže neznala, nebo si alespoň nevzpomínala, že ho kdy viděla.

„Jak se cítíte?" zeptal se muž a posadil se na židli u postele, Melissa pochopila, že půjde zřejmě o delší rozhovor, proto se posadila k jídelnímu stolku.

„Vlastně mě trochu bolí hlava, ale jinak nic," přiznala po chvilce ticha.

„To je normální, během pár dnů by to mělo přejít. Měla jste slabší otřes mozku," vysvětloval lékař, „proto ta bolest. Občas se můžou přidat i lehké závratě, hlavně, když budete někam spěchat nebo prudce vstanete. Takže si na to dávejte pozor. Pustíme vás dnes domů, ale musíte i dál dodržovat klidový režim. Hodně odpočívat, nerozčilovat se... Kdyby se bolest zhoršila nebo se přidala trvalá závrať  a nevolnost, musíte hned přijít. A za týden se tu zastavíte na kontrolu, ano?"

Melissa přikývla. Odsouhlasila by snad všechno, jen aby mohla být zase doma.

„A pozítří musíte přijít na vyndání stehů z rány na hlavě. Na to místo musíte být opatrná, hlavně při mytí a česání, ať si jizvu neotevřete. Vaše matka mi slíbila, že na vás dá pozor," usmál se lékař.

Melissa se zamračila, tohle jednání se jí moc nelíbilo, ale svoji poznámku si nechala pro sebe.

„Dobře, jestli tedy nemáte otázky, je to ode mě všechno. Sestra vám pak ještě dá recept na léky, které si vyzvednete dole," ukončil lékař poněkud jednostranný rozhovor a zvedl se.

„Dobře, děkuji. Děkuji za všechno," Melissa se pokusila o úsměv.

„Hlavně na sebe dávejte pozor," lékař se na ni zadíval, jako by chtěl ještě něco dodat. Pak se jen usmál a odešel.