Jednomu úžasnému člověku jsem slíbila, že se pokusím o to mít sama sebe ráda.♡♡♡ Snažím se své sliby plnit.
Děkuji ti, protože díky tobě jsem šťastnějším člověkem.
Jako každé ráno jsem se vzbudila, usmála se a pronesla větu, kterou si říkám poslední dva možná tři týdny.
"Dneska je ale krásný den."
Samozřejmě, že nevždy to tak bylo, ale já jsem se snažila vidět na všem něco pozitivního. Jistěže byly dny, kdy jsem pozitivní věci nemohla a nemohla objevit.
Ale všechno jednou končí, nebo ne?
Oblékla jsem se a přešla na chodbu v předsíni. Usmála jsem se na sebe do zrcadla.
"Dneska mi to sluší." Nemyslela jsem si to, ale má to pomoci k lepšímu sebevědomí a sebedůvěře.
(Ne nepomáhá to... )
Sledovala jsem svůj obraz v zrcadle a zamýšlela sama nad sebou.
Nelíbila jsem se sama sobě, neměla jsem se ráda, jak bych se tedy vůbec mohla líbit někomu jinému, jak by mě někdo jiný mohl mít rád?
V zrcadle stála modro-zelenooká dívka, jejíž velké oči byly tak divné až ošklivé, ale byly hustě lemovány tmavými dlouhými řasami. Nad očima byla dvě hustá a tmavě hnědá obočí. Nos tak akorát, jen plný černých uher, které trápí asi každého puberťáka.(nesnáším slovo puberta)
Červená docela hezky tvarovaná ústa s horním rtem vykrojeným do srdíčka, která se občas zkroutila do úsměvu. Dvě už od narození buclaté tváře, které uměly vytvořit ďolíčky, ale také parádně zrudnout, když byla nervózní... A nakonec dlouhé hnědé husté vlasy, které si hrály na honěnou při každém kroku a počasí...
Krk s několika pihami. Široká ramena, která z celého srdce nesnášela.
Silné paže, normální hrudník, záda plná pih a flíčků...
A teď už se dostáváme k tomu stěžejnímu... Normální spíš vystouplé břicho, širší boky a kobylí stehna se zadkem. Silná lýtka a dlouhá žilnatá chodidla s nártem.
No prostě žádná krása...
Posmutněle jsem si povzdechla a přesunula se po schodech do kuchyně.
Nedávno jsem měla vyjmenovat 10 věcí, co se mi líbí na mém vzhledu.
Nedokázala jsem mu odpovědět.
◇◇◇◇◇◇◇◇
Jenomže po několika letech sebekritiky a sebeponižování jsem se dostala trochu výš. Tedy řekla jsem si, že bych možná měla poslechnout jednoho úžasného a chytrého chlapce.
Stále tu také existoval jiný další kluk, který mě měl rád, možná mě i miloval, ale já jsem s ním trávila čím dál tím méně času.
Přestali jsme se vlastně úplně potkávat. Dělal to naschvál. Nechtěl se se mnou poté dlouhe loučit a zklamat mě tak.
To on mi pomohl, naučil mě se opět usmívat a smát, on byl něco jako můj strážný anděl.
Jenomže to mezi námi už bylo pryč.
Nevadilo mi to, poslední dobou vůbec.
Ale větší posun bylo jedno.
Začala jsem ignorovat kluka, kterého jsem milovala, začala jsem ignorovat svět a nepotřebné lidi okolo.
Není to lehké a asi nikdy nebude.
Jenomže proč se trápit někým, kdo mi za to nestojí? Proč se snažit zapůsobit na kluka, který předstírá, který mě možná nevědomky, ale přeci jen ponižuje a sráží?! Ničí mě...
Není důvod. Není důvod trápit se kvůli někomu, kdo miluje jen sám sebe, přehlíží všechny okolo, vidí jen sám sebe... Zamilovala jsem se do ubohého sobce. Ale on takový nebyl.
To až teď... Teď se všechno pokazilo.
Mužský ideál krásy je často založený na vzhledu na kost vyhublé modelky, která má v hlavě velký kulový.
Abych nebyla nespravedlivá možná bych měla zmínit i hodně častý ženský ideál krásy...
Nejlépe mega úchvatný nagelovaný frajer se svalnatým tělem. Se závodním autem nebo raději více auty v garáži. Vysokoškolák s miliardovým kontem, protože milióny jsou přeci strašně moc málo...
Nejspíš by taky neměl chtít děti a neposílat svou "vyvolenou" do práce.
Protože ona by nerada přibrala a měla na krku maly uzlíček štěstí nebo si zlomila nehtíky zbytečnou prací.
Jen pár jedinců, ale přemýšlí na samotném charakteru osoby, na tom jaký je, jak se chová...
Nikdo přeci nemůže sežrat tunu makeupu a najednou být "krásný" zevnitř.
Ale k čemu je v životě dobrá krása?
No, tohle téma bych raději uzavřela...
Chtěla jsem se změnit, ale nikdo už mě změnit nedokáže. Nikdo.
Proto jsem se začala učit mít samu sebe ráda takovou jaká jsem. Nejde mi to, ale tréninkem se to časem snad naučím.
Je hezké se pochválit nebo si připadat skvěle, ale jsou lidé, kteří to nedokážo a naopak ti, co to dělají denně.
Každý den se přemlouvám k mnoha věcem, ke slovům a k pohledům na mnoho lidí. Snažím se být stále milá a nebýt naštvaná. Ale tohle je zbytečná snaha o nemožné...
A tak jsem se během několika týdnů dokázala mít se ráda alespoň z nějakého důvodu. Nejenom, že jsem jedinečná jako každý z nás, ale také mám spoustu jedinečných vlastností a hodnot.(jako každý z nás/vás)
Dokonce jsem i ráda za to, jak vypadám, protože to dříve bylo hrozné a myslím, že geny co mám mi nedovolí být hubená a krásná.
Možná někdo časem objeví, že jsem krásná uvnitř.
Jak říkají učitelé spolehlivá, svědomitá, milá, hodná, empatická, chytrá... (Tohle není podle mě pravda, ale nekažme jim iluze.)
Také bych chtěla věnovat Niki, která mi každý den pomáhá nepozabíjet všechny okolo.
KyokoAshino
(Plánujeme hromadné prohazování oknem...)
Mám se ráda taková jaká jsem a je mi jedno, že je spousta lidí, co mi snižuje sebevědomí každý den.
Protože oni také nejsou dokonalí.
DOKONALOST NEEXISTUJE. Každý jsme dokonalý tím jaký jsme.
Na každém hledejte to dobré, ne to špatné. Koukejte na své chyby a říkejte si, že nikdo není bez chyb.
Mějme se všichni zdravě rádi a budeme šťastní.
Nikomu neubližujte, nikomu nedokazujte jak skvělí jste, protože něco dokazovat můžete jen sami sobě.
Miluji svou rodinu, svou mámu, svého tátu, mého úžasného bráchu.
Mou úžasnou babičku, která mi vždycky věřila. Miluji přírodu, která mi dává klid a čas. Miluji jaro, jeho vůni, jeho hlas.
Miluji vodu a déšť.
Miluji hudbu, papír a tužku.
Miluji pohádky.
Zvlášť pak pohádky od pana Disneyho.
Miluji čokoládu, čaj a kakao.
Miluji ty chytré knihy okolo.
Miluji svou vlast.
Jsem vděčná za všechny české vědce, doktory... Protože oni dělají něco úžasného.
Ale nesnáším samotný život, protože je nespravedlivý a nedopřává mi vyhrávat. Není důležité vyhrávat, ale bez výhry si nás nikdo nevšimne.
