Demons in Bakersfield

Demons in Bakersfield - 1. Kapitola

Takže konečně nadešel ten den . Né , konečně není  to pravé slovo , spíš bohužel , řekla bych . Nechápu proč se musíme zrovna v době kdy se blíží má maturita a kamarádi jsou pro mě hodně důležití  stěhovat , opustit všechny mé známé a začít úplně nový život v neznámém prostředí .  Jo jasně , že za to může naše finanční situace a ta situace s mým otcem , který se na mě se ségrou a mámou totálně vykašlal a jediné co mi po něm zbylo jsou měsíční alimenty . Koneckonců stojím zde v malém městečku Bakersfieldu před středně velkým klasickým americkým domem , který mi připadá mysteriózně až záhadně a přemýšlím kolik peněz  po nás za pronájem tohoto domu , který vypadá jako by přežil snad více jak jednu generaci nabídnul ten maník , který mluví s mou mámou bůh ví o čem . Je to stejně komické , že jsme nezvládli platit ani garsonku v Rosen street  , ale tenhle dům si dovolit můžeme … -

,, Nancy, myslíš, že nám tu bude lípe než v Chicagu ? „ vyrušila mě z mým myšlenek má mladší sestra .

,, Jasně , že jo Emily , je to tu o hodně lepší než žít v zatemělé uličce mezi spousty podivných lidí „ .

Pousměju se na sestru , přičemž se rozhlédnu po okolí , jestli je tohle opravdu lepší než zatemělý Rosen street . Všude kolem , jsou klasické americké vilky . Každá z nich má úplně jinou barvu , takže to dělá tak nějak dobrý dojem . Jen ten náš nemá žadnou barvu . Teda , pokud se béžově-hnědo-šedá nebere jako barva .

,, Holky , pojďte dovnitř , můžete si vybrat pokoje , „ zavolá na nás máma a sama nadšeně kluše do domu . Chlap co ještě před chvíli mluvil s mámou je pryč a stěhováci přivezou věci až za pár hodin , takže hádám , že mi nic jiného , než se hnout z místa nezbýva .

Klika povolí , dveře zavržou a my konečně vcházíme dovnitř .

,, Fuj , to je ale puch ‘‘, zacpává si ségra nos.. A má pravdu , vážně to tu smrdí jako by tu někdo umřel . Doufám že ne . Zatřesu hlavou , abych se té myšlenky zbavila a po dřevěných zaprášených parketách se přesouváme do kuchyně , která není nijak zvláště moderní , přesto je tu mikrovrnka , trouba , sporák a lednice se stolem a čtyřmi židli uprostřed místnosti . Vzhledem k tomu , že dům je dvojpatrový, kromě kuchyně a předsíně se všechny ostatní místnosti nachází nahoře . Jdem teda po starých dřevěných schodech a já pořád přemýšlím co tu asi chcíplo , jestli pes , kočka nebo dokonce člověk . Když vylezeme schody, první věc , která upoutá naší pozornost , je veliký obraz na stěně naproti schodům . Je na ní muž , který se chystá jíst . Kolem krku má obvázaný bryndák a před sebou talíř . Tím nejhorším však je , že místo jídla má na talíři různé lidské vnitřnosti jako střeva , srdce , či dokonce lidské oko a všude okolo muže jsou znázorněné různé bíle fleky , které mají nejspíše znázorňovat duše .

,, Tak dost , puch je jedna věc , ale tenhle obraz tady rozhodně nechci ‚‘‘ prohlásím a vrhnu se ke dveřím které vedou nejspíš na půdu , abych se přesvědčila , že je tam dostatek místa na jeden úchylně veliký obraz . Když jsem však potáhla za kliku od dveří , byli zamčené .

,,No to jsem si mohla myslet , na tomhle domě snad není nic normální . ‘‘ prohlásím a kouknu na matku , která jen pokrčí rameny a pobídne nás abychom si vybrali pokoje.  Po pravé straně obrazu se nachází dvoje dveře . Jedny jsou od té zatraceně záhadné půdy a druhé budou nejspíše od volného pokoje , které mi , ale bohužel hned zabrala sestra . Takže mi nezbývá nic jiného než si vybrat z dvou vchodů po levé straně obrazu . Ulička v druhém poschodí je dost krátká a kromě těch čtyř dveří se zde nenachází nic jiného .

Potáhnu za kliku hned prvních dveří. Ty samozřejmě zase zapraskají , jak by je sto let nikdo neotvíral a naskytne se mi pohled na docela malou , útulnou místnost . Je celkem obyčejná – teda až na ten puch , který se táhne celým domem . Nemám tu nic,  kromě starých skříní po levé straně . Vypadají tak starožitně , že mám strach na ně vůbec sáhnout . Když se na ně kouknu blíže , zjistím , že jsou celé z tmavého dřeva a jsou na nich vyřezané jakési hieroglyfy , které na první pohled spíše vypadají jako malé vlnky . Je to celkem úleva , že napříč tomu hnusnému zápachu mám v pokoji jen dvě obyčejné , určitě sto let staré skříně . Ještě štěstí , že zbytek věcí , našich věcí  , dovezou stěhováci .

                                                               *******

Den celkem rychle utekl . Vybraly jsme si své pokoje – i když jsme zjistily , že jsou všechny do mrtě stejné . Stěhováci přijeli o pár hodin později – takže už mám konečně svůj notebook , postel i svou oblíbenou lampičku s nočním stolkem na správném místě . A kromě skromného oběda a tlachání o lepší budoucnosti , kterou matka ráda spojuje s tímhle domem se nic prazvláštního nestalo . Nyní se stmívá a já se procházím po své nové ulici a hledám jediné místo , které bych si tak trošku osvojila . Nějakou lavičkou pod stromem , nebo lavičku vůbec . Ale nic . Kromě domů se z každé strany cesty nachází jen úzký chodníček a na konci ulice začíná hustý les . Tam bych teda ve volném čase nešla sbírat ani hřiby , pomyslím si a vracím se pomalu na druhou stranu ulice ke svému domu . Ulička vypadá svým způsobem záhadně , skoro co pět kroků jsou z každé strany postaveny lampy , takže když je tma , vnímáte jen to světlo , jinak je vše v naprosté tmě . Naštěstí jsou u našeho domu dvě popelnice , takže nebýt jich , ani bych nevěděla , který dům je náš .

Zrovna tak přemýšlím , o samých důchodcích a postarších lidí , kteří tady bydlí sami bez dětí , protože je tu mrtvo . Když u popelnic zahlédnu obrys něčí postavy . Nějaké mladé osoby . Zrychluji tempo ,přivírám oči a snažím se přijít na to , kdo to asi může být . Čím se blížím , tím zjištuji , že je to mladý kluk a za chvíli zjišťuji , že je i hezký , vlastně .. hodně hezký ! Má na sobě tmavě modré šusťáky a bílé tílko . Vidím ho zatím jen z boku , protože zrovna vynáší smetí . I přesto si nejde nevšimnout jeho bicepsů , které značí , že cvičí víc než jen pouhý měsíc . Chvilku se kochám pohledem . Po chvíli obrátí svůj zrak na mě a já jsem neskutečně šťastná jakého krásného souseda přes ulici to mám !

Je to blonďáček . Vlasy má na ježka , přesto jde pořád rozeznat jakou má barvu vlasů . Do očí mu sice moc nevidím ,  ale už teď se na mě usmívá odlesk oceánské modří . A ty rty ! Krásně velké …

,, Jsi tu nová  ? ‘‘ , usměje se na mě a já najednou zjistím jak nervózní jsem z našeho rozhovoru .

,,Mimochodem jsem Jake  ‘‘ dodá

,, Já jsem Nancy , těší me . Byla jsem se projít po okolí , nevěděla jsem , že tu žije někdo stejně starý  ‘‘ , pokusím se o úsměv..

,, Aha , no jestli máš ještě chvíli čas , můžu ti ukázat jedno hezké místo , odkud je hezký výhled, Nancy  ‘‘ , zdůrazní mé jméno a mě je neskutečně  líto , že tuhle mimořádnou nabídku musím odmítnout ..

,, Promiň , za chvíli máme večeři a musím se připravit na zítřejší první den do školy , ale mohly by jsme se vidět zítra ‘‘

,, To by šlo , koneckonců , taky jdu zítra do školy , takže se možná uvidíme tam ‘‘ usměje se , pokyne hlavou a vrací se zpět ke svému domu .

No myslím , že ten první den nebyl až tak špatný . Teda až na okolnosti, kde musím bydlet …