Můj malý vrahounku

Kapitola 19.

Dávno uplynula Halloweenská párty. Minimálně se to tak zdálo. Oliver ani Nick ten čas neviděli. Prostě žili a snažili se najít onoho záhadného člověka, který má informace o jejich minulém životě. Bohužel nebyli úspěšní, i když Nick nasadil všechny páky a vyzvídal všude. Damoklův meč nad nimi visel každý den, každou hodinu, každou minutu. A nebylo chvíli, kdy si to neuvědomovali.

Někdy se kvůli tomu i hádali, ale většinou se zarazili a začali se omlouvat. To dělal hlavně Oliver, kterého nový život a naděje dočista změnila. Zmizel chladný nájemný vrah a stalo se z něj to, za co by ho většina lidí považovala.

Nick si ale něco ze starého života nechával. Pohyboval se v pochybných kruzích, i když na to poslední dobou neměl čas. I jeho zasáhla zpráva o Chadově smrti. Jednak proto, že mu některé z těch drog prodal on sám a druhak, protože teď byl na práci sám. Znamenalo to více dřiny, ale možná i více peněz. Což Nick rozhodně uvítal.

Ale celý svět jako by byl náhle smutné z pouhé jedné smrti. Lidé chodili v černé, puberťáci se nesmáli tak moc jako předtím a už vůbec nebrali drogy. Ne tak, aby je někdo viděl. Skoro lekce pro nepozorné a lehkomyslné. A těmi byli i Nick a Oliver. A nejen oni.

Týden, možná týden a půl. Všichni to jistě věděli i s hodinami, ale nikdo to neříkal. Spoustu černě oděných lidí bylo v kostele a Oliver to všechno pozoroval s Anthonym. Ten si upravoval oblečení a naposledy procházel kartičky. Jeho mladší společník si prohlížel pečlivě místnost, což mu zůstalo z minulého života, a hledal potencionální nebezpečí, čehož si byl dokonale vědom, že je z minulého života.

Někde mezi mnoha truchlícími uviděl někoho, na koho se černá hodila, jako by se s ní člověk narodil. Byl zvědavý, to ano, ale nemohl se prostě jít podívat. To se neslušelo. Tak akorát dál stál a sledoval rudovlasou dívku. Po chvíli se k ní připojili další lidé a on poznal Molly jejího syna Garyho a taky Émileho. Z toho si vyvodil všechno ostatní, co bylo důležité.

Všichni utichli a pohřeb začal. Všechno probíhalo tak, jak to Oliver znal a očekával. Několik výjimek se našlo, ale to vždy. Brečící puberťačky, kterým se nejspíš Chad líbil, kluci v poněkud zvláštním oblečení prokazující úctu k zesnulému také zvláštním způsobem.

A potom vykročila ona dívka, ke které se černá hodila. Postavila se tam, co stávali všichni ostatní a přeletěla pohledem místnost. Když se na chvíli zastavila na Oliverovi, zamrazilo ho z toho v zádech.

„I já chci něco říct. Chad byl skvělý kámoš, parťák a spolužák pro většinu z nás. A jak všichni víme, zemřel na předávkování. Nepochopím, proč to nikdo neřekl dneska! Chad vždycky chtěl pomáhat a dělat dobré věci, ale život mu tu šanci nedal. Tak mu tu šanci dejme aspoň my po jeho smrti. Chad nám dokázal, že drogy jsou špatné, berou nám blízké, ničí nám životy! A stejně o tom tady nepadlo ani slovo!" téměř křičela a všichni potichu seděli. Někteří ji upřeně pozorovali, jiní si zase prohlíželi své boty a žmoulali kapesníky. Pokračovala. „Uctěme jeho památku tím, že si víc začneme všímat druhých! Že se začneme starat a nebudeme takoví uzavření kreténi jako do teď!" Pár starších žen lehce vyděšeně vydechlo. „Všichni jednou zemřeme a všichni to víme. Tak ať náš život není nazmar. Udělejme s ním něco dobrého. Něco dobrého na co Chad neměl čas."

Celým kostelem se rozlehlo ohlušující ticho a všichni němě hleděli na červenovlásku, která prudce oddychovala. Oliver se zamyslel nad tím, co říkala. Neměl to dělat. Brát životy. Zase si vyčítal starý život, ale myšlenky mu přerušil potlesk, který se zvedl po chvilce mlčení. I on tleskal Nemohl si pomoct, ale možná to bylo jen proto, že to dělali ostatní.