Černé peří

√22

-Marinettin pohled-

Rozlepila jsem víčka. Oslepily mě sluneční paprsky a tak jsem oči ještě zavřela. Ještě pět minut, škola nespěchá... Počkat!

Vystřelila jsem do sedu a rozhlédla se po pokoji. Ležela jsem na velké posteli plné polštárů a dek. Celý pokoj byl zařízený v historickém duchu, dobu jsem si ale odhadnout neodvážila možná viktoriánská doba... Kdo ví. Co mě překvapilo víc, jak nádherný pokoj, byly volné ruce i nohy. Řádný provaz? Okovy? Nic?

Rozeběhla jsem se ke dveřím a zalomcovala s nima. Zamčené. To se dalo čekat. Rozběhla jsem se k balkónu. Ten ale byl taky zamčený. Zbývala okna. Nehodlala jsem na nic čekat. Popadla jsem tu hromadu dek a začala je vázat dohromady. Jak princezna z nějakého románu, pff... Vtom se rozletěly dveře.

,,Ale ale... Snads nechtěla utéct."opřel se spolužák o rám dveří.

,,Snad se ti pokoj líbil, stěhuješ se."pobaveně sledoval mou práci, kterou jsem pozastavila. Poslušně jsem se zvedla a klopýtala k němu. Co mi zbývalo?

,,Hodná holka."vzal mě kolem pasu a vedl dlouhou chodbou dál. Prošli jsme i kolem známých schodů, co vedly ke vstupním dveřím. Jak jsem se tam zoufale otáčela za svobodou, jeho ruka se posunovala níž.

,,Co chceš?"vážně to Mari chceš slyšet? Vážně chceš, aby ti opakoval něco, co dávno víš?

,,Pro teď ti chci něco ukázat."s těmi slovy otevřel dveře po jeho levici. Jen z chodby jsem viděla temnou místnost plnou rudé zaschlé tekutiny. Přikryla jsem si ústa. Nath!

,,To je jako varování."zazubil se a strčil hlavu do místnosti. Můj pas, nebo přesněji to pod ním, nepouštěl.

,,Čau Barney, čau Wille!"zahulákal do mučírny a zas dveře zavřel. Pach mrtvol ale neodezněl. Vzpomněla jsem si na otázku, ktera mě zajímala, už když mě vytáhl s pokoje.

,,Kam se stěhuju?"

,,Do mého pokoje."

,,Co!?"snažila jsem se ho odstrčit. Tak to teda ne! Vlastní pokoj bych si přála! Zafuněla jsem. Byl jak skála. Můj odpor ho zjevně naštval.

,,Tak couře se nechce? Si zůstaň tady!"otevřel nejbližší dveře a šoupl mě do nich. Klíček se otočil v zámku.

Tma. Všude samá tma. Couvla jsem a narazila do něčeho. Přesněji zakopla. Zvedla jsem se a zkusila jít naopak dopředu. Snad najdu vypínač, musí tady být... Hmatala jsem po studených zdech a úspěšně ignorovala zápach. Smrdělo to tady nesnesitelně! Cvak! Místnost se rozsvítila slabým světlem. Konečně zjistím, kde to jsem...

Místnost byla poměrně malá, ale přesto nacpaná. Nacpaná igelitovými pytli. Zvědavost mi nedala a já váhavě přistoupila k jednomu z pytlů, abych zjistila, co tu tak smrdí. Opatrně jsem rozvázala černý pytel a hned si zacpala nos. Ten smrad se nedal vydržet! Strčila jsem ruku dovnitř a nahmatala obsah. Netušila jsem, co by mohlo být tak měkkého a chlupatého... Věc jsem teda vytáhla...

A hned s jekotem upustila.