Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola třináctá

Zbytek cesty nepadlo ani slovo. Marion se bála, jak bude Melissa na domov reagovat. A Melissa byla ztracená ve svých myšlenkách. Po celkem krátké chvíli Marion parkovala před domem. Neustále dceru pozorovala. Melissa klidně vystoupila a v kabelce začala hledat klíče. Jak se jí to nedařilo, mračila se víc a víc.

„Zlatíčko, klíče mám přece já," upozornila Marion a sáhla do kapsy.

Starší žena odemkla vchodové dveře a přešla k výtahu. Melissa se u ní nezastavila, ale pokračovala do třetího patra po schodech. Na tenhle maličký výtah odvahu neměla. Před dveřmi bytu se zastavila a čekala. Na druhé straně chodby se otevřely dveře.

„Melisso, jste to vy? Vypadáte hrozně! A proč stojíte na chodbě?" ve dveřích vedlejšího bytu se objevila sousedka.

„Dobrý den, paní Geraldová," pozdravila Melissa, víc se s ní bavit nechtěla.

Žena ale byla jiného názoru: „Povím vám, dějí se hrozné věci! Hrozné! Já pro tu vaší blondýnečku skoro plakala. Věřila byste tomu? No jo, je to hrůza... Ale co? Život jde dál, že jo? Mám tu pro vás noviny, schovávala jsem je," vzpomněla si najednou, ale z výtahu zrovna vystupovala Marion, proto se zarazila, „ale asi vám je dám jindy, nebudu zdržovat," rychle za sebou zabouchla dveře.

„Baba hnusná," poznamenala Marion hlasitě a odemkla dveře bytu.

Obě ženy vstoupily. Marion si zula boty, sundala kabát a zamířila rovnou do kuchyně. Melissa se ale zarazila a rozhlížela se. Na věšáku chyběla Melaniina bunda, v botníku její botičky, ve stojanu nestál růžový deštník. Bojovala s pocity, které se ji snažily přemoct. Slíbila si sice, že bude silná. Ale copak to šlo? Každý kout na ni křičel, že její Melanie je navždy pryč. Že už se sem nevrátí, že si nikdy nenechá boty uprostřed chodby, aby jí za to Melissa napomenula. Že už nikdy s dětským otráveným výrazem nepůjde a botičky neuklidí. Už se sem nevrátí...

„Melisso? Dáš si kávu?" ozvala se Marion z kuchyně.

Melissa neměla sílu odpovědět. Jen stála a rozhlížela se po předsíni, které se jí zdála stejná a přesto cizí. Ano, chtěla, aby to tu přesně tak vypadalo, až se vrátí domů. Nechtěla si ani představovat, jaké by to bylo, kdyby tady věci svojí holčičky našla. A přesto ji pohled na každé prázdné místo po jejích věcech zabolel. Co se s nimi stalo?

„Melisso, snídaně. Pojď se najíst," Marion se objevila ve dveřích do obývacího pokoje a dívala se na dceru.

„Melisso, já...," začala po chvíli větu, ale Melissa ji přerušila.

„Hned za tebou přijdu," řekla tiše, ale podívat se na ni nedokázala.

Marion pochopila, že potřebuje být chvíli sama. Ani pro ni nebyly tyhle chvíle jednoduché. Tušila, co se Melisse honí hlavou, ale ochránit ji od toho nedokázala. Povzdechla si a promnula si spánky. Byla velice unavená. Už dlouho se necítila takhle stará a slabá. Došla ke kabelce, která ležela na křesle. S mírným zaváháním ji rozepla a vyndala krabičku s léky. Jeden vyloupla z blistru a přešla do kuchyně, aby ho mohla zapít vodou.

„Co je to za léky?" zeptala se Melissa, která si mezitím odložila boty a kabát v předsíni a teď stála u jídelního stolu.

„To mi dal doktor Hook," vysvětlila Marion po chvíli zaváhání.

Melissa jen přikývla a posadila se ke stolu. Před ní stál hrnek kávy a talířek s několika koláčky.

„Dáme si snídani, holčičko," Marion se posadila naproti ní.