Only Lies | JiHope

-tul-

„Copak tady děláš tak brzo Yoongi? Nechodíš ve středu až kolem čtvrté?" podiví se ta dáma a přede mě položí obrovský hrnek čaje.

Když jsem říkal, že chci 'velký hrnek černého čaje' nemyslel jsem tak gigantický... No, tomu se nedá říkat hrnek. Je to spíš takový menší sud.

Yoongi, usuzuji podle oslovení, že se tak jmenuje, ale jen mávne nad otázkou rukou.

Následně přede mě položí malilinkatý talířek s dvěma plátky a jedním měsíčkem citrónu, který si tam okamžitě vymačkám. Zbylé dva plátky tam nemotorně vhodím, až to trošku žbluňkne a trocha čaje se dostane na mou ruku. Těch pár kapek si otřu do kalhot a oběma rukama uchopím hrnek a chystám se napít. Tomu klukovi, co stojí za mnou, se to zřejmě nelíbí, přijde k mému stolu, odsune židli a potichu si odkašle. Nechápavě nadzvednu obočí. Hrnek ale stále svírám v rukou.

„Ten čaj je horký. Opaříš si jazyk." trošku zaraženě na něj kouknu, asi to musí vypadat, že nechápu co právě řekl, protože se začne opakovat.

„H-O-R-K-Ý, to je když něco přesahuje určitou teplotu." uchechtne se trošku.

„Já vím co znamená, když je něco horký. To, že mám trojku z fyziky neznamená, že nechápu definici slova teplo nebo horký." vyjedu po něm trošku. Nemám rád, když mě někdo poučuje. Vždy mi to vadilo. A když to někdo udělá mám co dělat, abych mu neskočil po krku.

„Dobře Oceáne, nemusíš se hned vztekat." zasměje se až tak, že na mě vycení zuby.

„Jakej oceán prosim tě?" vykulím na něj oči. Až potom mi dojde, že naráží na moje vlasy.

„Neni to modrá, ale tmavě šedá! Jen se to vybarvilo no!" rozkřiknu se trochu.

„Oukej, oukej. Nebudu ti řikat Oceán," při posledním slově sykne a chladící polštářek si na chvíli odtáhne od obličeje. „Mimochodem, já jsem Yoongi. Těší mě." zakření se na mě.

„Pa-" chci říct svoje jméno, ale přeruší mě. Učili ho doma, že se nemá skákat do řeči?

„Park Jimin, ano. Znám, vím." znova se uchechtne. Věřím, že jestli to udělá ještě jednou, tak mu ten čaj naleju na kalhoty a je mi úplně jedno, že je ten čaj horký.

„Jaktože znáš moje jméno a já tvoje ne?" zeptám se nechápavě. Vím, že tenhle kluk určitě chodí do vedlejší třídy v mé škole, ale nechápu, proč by se o mě měl nějakým způsobem zajímat.

„Vypadá to, že jsi asi tak strašně společenský jako já." už to vypadá, že se znova uculí nebo něco takového a nadzvedne jsem hrnek s mým čajem.

„A tim chceš říct co?" zase nadzvednu obočí. Znám ho osobně pár minut a už mě štve. Pravda je taková, že mě štvou skoro všichni.

„Jsem neustále v knihovně a párkrát jsem si všiml tvého jména zapsaném na výpůjčním lístku."

„Jak ale můžeš vědět jak vypadám? Jsi snad nějaký stalker? Víš kolik může být Parků nebo Jiminů?" zeptám se ho a lehce se posunu na židli. Chci vědět odkud přesně mě zná.

„Mám vedle tebe taky skříňku." řekne a nakloní hlavu. Zaraženě na něj pohlédnu. Mám za to, že ve skříňkách kolem mojí je maximálně prach nebo nějaký osminohý obyvatel.