Infinity

14.

"Můžeš mi něco vysvětlit, Alexi?" zeptal se Theodor a hodil do sebe dalšího panáka (zjistil, že jeho mozek pod vlivem alkoholu nastalou situaci vyhodnocuje jako bezstarostnou a dobrodružnou, což se mu líbilo, takže v pití pokračoval).
"Jak se vám se Simonem pro všechno na světě povedlo pronést tu pizzu a alkohol do lodi?" Alex se pousmál.
"Vlastně to byla Sophie. Je stejně bláznivá, jak ve dvaceti. Dvakrát se vloupala do odletovky, poprvé před týdnem, aby strčila všechny ty flašky do toho malého skladu v podpalubí, a podruhé dneska kvůli těm pizzám." Theodor překvapeně zvedl obočí.
"Jak se sakra dokázala vloupat do lodi?!"
"Tak trochu upravila systém NASA pro ty čipové karty, aby dostala přístup." Theodor k ní vrhl obdivný pohled.
"To je teda pekelně dobrá," řekl.
"Spíš má dost šílený sebevědomí," poznamenal Alex. "Kvůli třem pizzám a pár lahvím alkoholu riskovat účast na misi a basu, to už je o cvokárnu. Ale jo. Je hodně dobrá."

........................

O hodinku později Theodor zjistil, že se mu tak trochu točí hlava. Se značně zhoršenou stabilitou se tedy odebral do své kajuty ve stanici, které dočasně využívali před hibernací.
"Procy?" řekl, když do ní konečně dorazil. Robůtek vylezl ze spodní police skříně a zahleděl se svojí černou obrazovkou na něj.
"Prosímtě, kolik mám v krvi toho...alkoholu?" vypravil ze sebe s obtížemi. Procyon bleskově vypočítal koncentraci ethanolu ve vzduchu, poměřil objem místnosti a Theodorových plic a zahučel překvapením.
"Dvě promile a devatenáct setin." Theodor na něj vykulil oči.
"Dv-dvě promile?!"
"Už to tak bude," děl Procyon.
"Ty vole," ulevil si Theodor. "Jak se to sta-"
"Asi jsi, nejspíš pravou rukou, uchopil skleničku a její obsah si nalil do úst a spolkl, což jsi až příliš mnohokrát opakoval." Theodor obrátil oči v sloup a ztěžka dosedl na postel.
"Prosímtě, přines mi tu lékárnič...lékárničku ze skříně. Ať mám ráno po ruce nějaký prášky.

........................

První věc, co Theodora napadla po tom, co se probudil, byla, že ho z nějakého nepochopitelného důvodu nebolí hlava. Nevěřícně si prohrábl vlasy...nebo se o to alespoň pokusil. Polilo ho horko, když zjistil, že se prakticky nemůže ani hnout. Vyjekl a trhl sebou, avšak bezvýsledně. Zkusil se rozhlédnout kolem sebe, ale něco mu drželo hlavu na polštáři. Snažil se přestat panikařit, což se mu příliš nepovedlo, ale vrátil se mu rozum natolik, aby mohl zjistit, v jaké proklaté situaci se to vlastně ocitl. Nohy, ruce, hlavu a hruď mu pevně poutaly k posteli pásy podobné těm u staromódních aut, ale zdály se být mnohem pevnější. Dveře a celá pravá strana pokoje byly na padrť, kusy drátů čouhaly všude, kde mohly, a světlo zářivky na chodbě viditelné vzniklou dírou ozařovalo všudypřítomná zrnka prachu ve vzduchu. Panika se znovu dostavila a na čele cítil kapky potu. Začal sebou zoufale mlít v bláhové naději, že by se třeba dokázal vysvobodit před tím, než se stane něco pořádně nepříjemného. Zatínal ruce v pěst, napínal svaly a ze všech sil škubal za pásy na zápěstí, přičemž litoval, že nevěnoval více času tělocviku. Všechno bez jakýchkoli výsledků kromě odřenin na místech, kde se mu do kůže zarývaly ty zpropadené věci.

Ztěžka vydechl a v rámci možností se uvolnil. Všechno bylo prostě příšerně špatně. Netušil, co se to stalo, kde se vzala ta pouta, jak je možné, že je zeď rozbitá nacimprcampr a přitom je pořád ještě naživu, a hlavně netušil, co s ním sakra hodlá kdo provést. Drtivý nedostatek informací byl snad ještě horší, než ta naprostá neschopnost cokoliv udělat. Takhle si tu misi ani náhodou nepředstavoval. Takhle ne. Těšil se, že konečně bude dělat něco, co bude opravdu přínosné pro lidstvo, že uvidí Europu, že zažije nějaké vzrušení. Ale všeho, do háje, s mírou! Pokusil se utřídit si myšlenky, ale nevybavil si zhola nic z toho, co se stalo od doby, kdy se vrátil do kajuty k Procyonovi. Procyon...

"PROCYONE!" zakřičel ze těch posledních sil, které mu ještě zbyly. Odpověděla mu slabá ozvěna, ale pak už jen hluboké ticho rušené jen tlumeným hučením a vzdáleným pípáním jakéhosi alarmu. Měl strach. Obrovský strach. Po celém těle cítil krůpěje potu, věděl, že tohle prostě nemůže věstit nic dobrého. Na chvilku ho uklidnila hřejivá naděje, že si z něho jenom ostatní vystřelili a že za chvíli vyskočí zpoza rohu a budou se mu z plna hrdla smát (o což ale stejně nijak zvlášť nestál). Pár sekund si tím byl naprosto jistý, ovšem jen než mu došlo, že by jim u NASA nikdy neprošla rozbombardovaná stěna. Zasténal a plný beznaděje znovu slabě trhl pouty. Oči měl plné slz, slz frustrace, bezmoci, vzteku a strachu. Zahleděl se do lesklého bílého stropu, zuřivě mrkal a zoufale se snažil přijít na jakoukoli hypotézu, která by jeho nadmíru podivný stav vysvětlovala.

Možná že moc pil, choval se příliš agresivně, rozmlátil tu stěnu a ostatní ho museli připoutat k posteli, aby neublížil jim, nebo sám sobě. To ovšem haprovalo na jednoduchém faktu, že on by prostě stěnu rozbít nedokázal. Nebo mohla prostě rupnout sama od sebe a nějaké kusy odletěly tak nešťastně, že ho přikurtovaly k lůžku. Jo. Jasně. To je úplně megapravděpodobné.

Náhle zaslechl vrčení Procyonova motorku. Snažil se dýchat co nejtišeji a pokoušel se zaslechnout, odkud přesně se jemu tak známý zvuk ozývá. Robůtek najednou vyjel zpoza rohu...doprovázen...

"Pozemššššťaneeeeeeee," ozval se pisklavý hlas jakéhosi slizkého tvora s gigantickou hlavou a jedním velkým okem uprostřed něčeho, co vzdáleně připomínalo lidský obličej. "Konečněeeee sesss vzbudiiiiiil!" Theodor na něj vykulil oči, chvilku jen tak zíral a pak se snažil najít Procyona, který se ovšem vytratil z jeho zorného pole.

"Smůla, Špačku. Jsem s nimi. Dali mi robotku." Procyon se vytáhl na postel vyvalenému Theodorovi na břicho a pomohl nahoru malému růžovému vejci, ne nepodobnému jemu samému.
"Seznam se s Alcyone, Špačku. Je to teď moje holka. A sestrojili ji oni," ukázal na bílé stvoření nad nimi (pro zjednodušení mu říkejme Karel). "Prodal jsem jim za ni tvůj mozek."
"COŽE JSI UDĚLAL?!"
"Prodaaaal nááám tvůůůj mozeeeeek!" vykvíkl Karel. "Takžeeee teeeeď tiiiii rozříííííííznemeeeeeee hlavůůůůůů!" Theodor se snažil vstřebat to, co právě slyšel. Nikdy si nemyslel, že jeho obličej nebo vlasy stojí za nějaké zvláštní "to", ale přece jenom měl ke své hlavě jistý citový vztah. A vůbec...co se to sakra stalo?
Neměl mnoho času ani ke vstřebávání informací, ani k litování osudu své hlavy, jelikož Karel se k němu blížil se staromódní motorovou pilou.
"Procyone, to je do háje necháš mě zabít?!" vykřikl.
"Byl to fér obchod. Je moc sympatická."
"Tvůůůůj mozeeeek se budeee v našíííí sbírceeee krásněeee vyjímaaaat!" zapištěl Karel a zatáhl za špagát na motorové pile. "Určitěeee se budeee líbiiit našiim děteeeeeeem!"
Pila se nebezpečně blížila ke Theodorovu čelu. Takže takhle zemřu, pomyslel si. Nádhera.
"Rozluuuuuč seeeeee s mozečkeeeeem!"

.........................

Theodor se nikdy v životě neposadil tak rychle. Dokonce ani když na něj v jedenácti letech začala ječet matikářka, když usnul v její hodině (jednoduše proto, že se mu nechtělo probírat zlomky, když už znal divergentní řady). Chytil se za třeštící hlavu, rychle zkontroloval počet robotů a mimozemšťanů v jeho pokoji a pak si s obrovskou úlevou lehl zpátky do postele.
"A já už nikdy v životě nebudu pít!" zařval na celou loď. O půlnoci.

......................

Za nápad moc děkuju SleepyOwl42 (přestože ona sama do té doby, než tohle dočetla, neměla ani tucha o tom, jak vlastně skončil). Přiznejte se, komu už se tady zdálo o mimozemském únosu :D (já už jsem únosový matador)
Vzhledem k tomu, že se v téhle kapitole prakticky nic nestalo, přidávám ji jako druhou za tenhle den, abyste nebyli zklamaní :)
Dobrou noc přeje Scika ^-^