Jsi jako zlatá klec, od které někdo zahodil klíč,
Bez ní by nezbylo nic.
Přetvářka a falešný smích cizí ti není,
Nikdo nezná tvou pravou tvář po setmění.
Pod příkrovem noci krčíš se v koutě,
Bojíš se, pláčeš, cítíš se hloupě.
Úzkost svírá tě železným stiskem,
Nepustí tě, až s denním svitem.
Jsi jako košile, od které se ustřihne cíp,
I ty máš rub a líc.
Stejně jako noc se střídá se dnem,
Měníš se nezastavitelným tempem.
Nikdo tě nevlastní, nikdo tě nezná,
Tvůj nejlepší přítel je doba temna.
Nemáš cíl, nemáš směr,
Ty jen proplouváš životem.
Jsi jako kapka deště, která dopadne na tvrdou zem,
S pádem ztrácíš směr.
Čekáš na někoho, na něco,
Ať je to co je to.
Nemyslíš, nedýcháš,
Jen tupě přežíváš.
Všechno je zmatené, zčeřené,
Vrací se věci dávno spálené.
Nemáš klid, nikdy mít nebudeš,
Jsi obětí svých vlastních myšlenek.
Jsi jako zvadlá růže, na kterou rosa dopadá,
Ty už se nezvedneš, snaha zbytečná.
Přestaň s tím bojovat, prostě to přijmi,
Ty se nespravíš, už nikdy.
