Strong like tiger/PROBÍHÁ ÚPRAVA

4. kapitola

Po škole mě čekal nákup a cesta domů. Je zvláštní, že i když jdu ještě do obchodu, zdá se mi cesta mnohem kratší než ráno. Po cestě potkávám spolužáky, všichni se baví, usmívají se a nebo jdou ruku v ruce. V takových chvílích mě mrzí, že jsem o všechny přišla.

***

Když jsem přišla domů, čekal na mě úklid. Vyprat prádlo, vytřít a prach na policích už byl v pěkné vrstvě a i když žiji sama, mám radši doma uklizeno.

Ani ne za hodinu jsem měla hotovo. Kuchyňskými okny svítilo dovnitř slunce a tak jsem si vzala deku, blok a tužku a šla si lehnout na zahradu za domem. Odvázala jsem Adieho od boudy, ale ukázalo se to jako špatný nápad, protože mě nenechal nic nakreslit. Buď chtěl abych ho hladila a nebo mi chňapal po tužce.

Vzdala jsem to a uklidila věci zpátky do domu. Vzala jsem vodítko, jeho oblíbenou hračku a šli jsme pomalou procházkou k lesu.

Chvíli jsem ho nechala aportovat než nás to oba omrzelo a tak jsme se vydali lesní cestou na nedalekou mýtinu. Shodou okolností tu samou, kde jsme ráno potkali Jacka a Lailu.

Ještě než se za zatáčkou objevil volný prostor napadlo mě, jestli tam náhodou zase nebudou. Chtěla jsem je znovu vidět. Neměla bych takhle uvažovat, ale co se dá dělat. Moje podvědomí si prostě dělá co chce.
Vím, že je jen otázkou času, než se k němu donesou drby, co o mě kolují mezi lidmi ve městě a pak se sám rozhodne, že bude radši dělat, že mě nezná. Nebude to nic nového.

Na mýtině jsme strávili ještě asi půl hodiny, než mě přestalo bavit ležet v trávě a zamyšleně vytrhávat stébla trávy nevinně povlávající ve větru, který za posledních pár minut lehce přibral na intenzitě. Adie ležel hned vedle mě a tak jsem se jen zvedla a šli jsme stejnou cestou zpět.

***

Doma jsem nebyla dlouho, jakmile jsem si totiž sedla na gauč k televizi, uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nebyla na návštěvě za babičkou. Znovu jsem se tedy obula a spěšně jsem se vydala směrem k nemocnici. Návštěvní hodiny končí za hodinu a půl a ani mě, která tam chodí často, by nepustili dovnitř.

Na vrátnici jsem jen pozdravila a vydala se známou cestou po schodech nahoru, doprava a páté dveře nalevo.

,,Ahoj babi, jsem zase tady, jak se máš?" usmála jsem se na ni když jsem celá udýchaná dosedla na měkce polstrovanou židli u její postele. Vypadala unaveně, ale rozhodně lépe než když jsem tady byla naposledy.

Jemně jsem ji vzala za ruku. Se smutným úsměvem jsem ji pohladila po dlani a vyhnula se místu, kam měla zavedenou kanylu.

Celou dobu jsme si povídaly o tom, co dělám a jestli dost jím, jak se má Adie a tak podobně. Nakonec nás přerušila sestřička, která nám s omluvným úsměvem přišla oznámit, že návštěvní hodiny za chvíli končí.

Rozloučila jsem se a s pochmurnou náladou jsem se vydala domů. Vždycky jsem ráda když babičku vidím, ale její zdraví se nelepší a tak mám z návštěv u ní vždycky smíšené pocity. Doma jsem ještě na chvíli pustila Adieho a nechala ho proběhnout se po zahradě.

Věděla jsem, že ho můžu na zahradě nechat samotného a tak jsem šla zpět do obýváku abych si pustila film, co jsem měla rozkoukaný. Ke konci jsem stejně usnula.

Probudily mě jakési zvuky. Nejdřív jsem je nedokázala identifikovat jak jsem byla rozespalá. Znělo to skoro jako škrábání drápky o dřevo. Po pár vteřinách mi došlo, že Adie chce asi na procházku. Musela jsem spát docela dlouho, protože když jsem vyhlédla z okna, zjistila jsem, že slunce už skoro zapadlo.