Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola patnáctá

Melissa sledovala Marion, jak uklízí nákup. Připadalo jí zvláštní někoho sledovat, když se po její kuchyni pohybuje tak naprosto jistě a samozřejmě. Její matka naprosto přesně věděla, kam co uklidit a kde co najít. Jak dlouho jí asi trvalo, než na to přišla? Melissa se trochu zamračila, když si uvědomila, že přemýšlí o hloupostech. Ale o čem jiném by měla přemýšlet? O čem sama sobě mohla dovolit v přítomnosti Marion přemýšlet? Chtěla před ní být silná...

„Máš hlad, drahoušku?" všimla si Marion jejího zamračení.

„Ne... Vlastně asi půjdu do pokoje, jsem unavená," řekla Melissa.

„Dobře, drahoušku, odpočiň si," souhlasila Marion.

Melissa vlastně vůbec nebyla unavená. Jen chtěla být sama. V ložnici za sebou zavřela dveře a chvíli přemýšlela, jestli má zamknout. Když nechá odemčeno, hrozí, že jí do ložnice Marion přijde. Když zamkne a Marion náhodou přijde, bude se divit, proč je zamčeno. Nakonec nechala dveře jen zavřené a posadila se na postel. Zahleděla se do zrcadla, které bylo naproti posteli, a znovu se téměř lekla svého vzhledu. Hnědé vlasy, které měla vždycky pečlivě upravené, byly teď zplihlé a zacuchané. Zelené oči, které za každé situace zářily emocemi, byly... Prázdné. Mrtvé. Přesně tak se Melissa cítila. S Melanie zemřelo i něco v ní. Pozoroval svůj odraz v zrcadle, sledovala slané kapky, jež jí tekly po tváři dolů.

„Mami, vyplázni jazyk!" vybídla Melanie Melissu, když spolu ležely v ložnici v posteli a dívaly se do zrcadla.

Melissa vyplázla jazyk na jejich odraz a děvčátko se rozesmálo.

„Mami, mami! Udělej srandovní obličej!"

Melissa se zašklebila, jako kdyby se zakousla do citronu. Melanie její škleb napodobila. Za chvilku se smály obě dvě.

„A ještě prasátko!" dožadovala se Melanie.

Melissa si prstem zatlačila na špičku nosu a zachrochtala. Melanie se smála, až jí tekly slzy.

„Mami, že se takhle budeme smát už úplně navždycky?" zeptala se Melanie, když se obě uklidnily.

„To víš, že ano, holčičko. Proč se na to ptáš?" divila se Melissa.

„Jackie ze školky říkala, že její maminka se nesměje. Nikdy. Prý na sebe s jejím tatínkem křičí. Ale my tatínka nemáme, to je lepší," zamýšlelo se děvčátko.

„Mamí, udělej ještě prasátko!" prosila Melanie a obě se zase zadívaly do zrcadla.

Melissa hleděla do zrcadla a uvědomila si, že už v něm navždycky uvidí jen sama sebe. Vlastně ne, nechtěla vidět ani sama sebe. Jak by se na sebe mohla dívat? Selhala ve všech směrech. Nedokázala svoji holčičku ochránit. Nedokázala to. Nemohla se na sebe dívat. Zabořila obličej do polštáře a plakala. Nad sebou? Nebo nad svým andílkem? Sama si nebyla jistá... Najednou si vzpomněla na slib, který dala sama sobě. Že svojí holčičku na poslední cestě vyprovodí jako andílka... Krásnou spící princeznu. Rychle se posadila, čímž si zapříčinila vlnu lehké závratě. Uvědomila si, že měla jít do nemocnice na vyndání stehů. Sáhla si dozadu na hlavu a nahmatala tenkou jizvu. To si nepamatuje ani tohle? Její rozhodnutí, nevzít si už ani jeden z prášků, se tímto zjištěním jen potvrdilo.

Posadila se zpátky na postel s notebookem na klíně. Otevřením se přístroj zapnul. Melissa pozorovala jeho zářící obrazovku a sbírala odvahu k tomu, co chtěla udělat. Několikrát natáhla ruku ke klávesnici, ale zase ji stáhla. Z očí jí stále stékaly slzy. Musí to dokázat! Pro Melanie... Otevřela internetový prohlížeč a napsala: „Bílé dětské šatičky". Když jí počítač ukázal spoustu různých nabídek, musela na chvíli zavřít oči, aby se trochu uklidnila. Dívat se na fotky rozesmátých holčiček, které byly v šatech vyfocené, v ní probouzelo spoustu nových emocí. Nejradši by se rozkřičela. Věděla ale, že nesmí, proto své vzlyky dusila v dlaních. Nechtěla přivolat Marion. Nechtěla, aby ji její matka takhle viděla. Když se trochu uklidnila, znovu otevřela oči a zadívala se na spoustu nabídek. Chtěla to mít rychle za sebou, ale zároveň to nechtěla nijak odbýt. Věděla, že tyhle šatičky musejí být dokonalé. A našla je celkem brzy. Dlouhé, celé bílé s bohatou tylovou sukýnkou. Vrchní část byla pošitá drobnými růžičkami. Hned věděla, že to jsou ony. Právě tyhle musí pro Melanie koupit. Firma nabízela doručení domů, což byla pro Melissu další výhoda. Nedokázala si představit, že by musela jít do obchodu. Hned šatičky zaplatila, vyplnila adresu a dovolila si popustit uzdu emocím. 

Potřebovala to všechno ze sebe nějak dostat. Zvedla hlavu a zahlédla v zrcadle svůj odraz. Proč tam to zrcadlo musí být? Nedokázala se na sebe dívat. Popadla první věc, kterou měla po ruce a mrštila jí proti zrcadlu naproti sobě. Ozvalo se tříštění skla a střepy zrcadla se rozsypaly po zemi. Uprostřed nich ležel rozbitý porcelánový slon.

Tahle kapitola, ač je v celém příběhu asi nejkratší, mi dala nejvíc zabrat. Přihodila se mi totiž taková nemilá věc. Spisovatelský blok... Mám sice naprosto přesně vymyšleno, co bude následovat, ale nějak mi to neleze do klávesnice. Takže se omlouvám za krátkou kapitolu a zároveň i dlouhé čekání na ni. Snad konečně bude líp a příští kapitola bude brzy a pořádně dlouhá. Moc všem děkuji za trpělivost i přízeň.