Máme problém

1. Nečekaná záchrana

No nic
Dala jsem si sluchátka do uší a vnímala vše jen letmo. Dnešek byl krásný, že by byl snad hřích nevylézt ven a neužívat si prázdninového slunce. Lidé kolem chodili rychle až tak, že mě koutkama napadlo je jen z čiré blbosti zastavit a zeptat se na jakoukoli pitomou otázku. Proč?
Ani nevím. Doufám, že nejsem sama, která má takové myšlenkové pochody. Kdyby se někdo takový našel a já ho znala, tak by se z něho stal můj bláznivý blízký. Oba dva bychom se za toho druhého styděli, když by udělal něco jen proto, aby si získal pozornost druhého, čímž by spočívalo to kouzlo našeho hipotetického pouta. Tomu by okolní duše nejjednodušeji říkali přátelství.Bylo by to krásné, bohužel, jen bylo.

Posledních pár týdnů byly jen plné nudy, nudy a zase nudy. Jako by se na světě zastavil čas a jediné co bylo na základně k práci nic víc než brigády nebo nějaká podobná nadzemská práce. Po té co se našel ten kufřík od policie nějak se tu slehla po úkolech pro policii zem. Nováčci jsou se mou už dostatečně seznámení a se svými tréninky taky, takže nemá cenu tu okounět.

Dnes ráno přišlo na naší pobočku výzva ze Základny, abych se dostavila na hlavní oddělení.
,,To jim to trvalo. Už jsem tu málem přirostla k posteli.'' odfrkla jsem si málem nahlas, šla si zabalit a rozloučit se s lidmi, se kterými jsem strávila asi půl roku pod zemí. Chachá, bylo to jednoduché jak facka, na rychlé odchody jsem byla zvyklá, ať už jsem odcházela já nebo nějaký můj kolega. Jo, mám v tom praxi. Nováčci ale asi ne.
,,A kdy se vrátíte? Uvidíme vás ještě někdy? Něco bychom vám koupili, ale vy jste nic neřekla.'' ptali se, konstatovali, prosili. Nechápu proč. Nic jsem jim tak srdceryvného neudělala. No, učila jsem je. Zachránila je od průšvihů. Třeba když bez dovolení použili pokoj iluze. Jop, za to mají důvod mi být vděční. Málem tam spálili pár drátů. Kdyby se jen zeptali. Teď už to aspoň ví. Samozřejmě že vedení má zapsané kdo to byl, ale ukecala jsem je, aby je nijak nepotrestali, byli to přece jen pážata. Nojo.

Tak jsem tady, jdu po strohé ulici s kabelou přes rameno, ruce v kapsách. Vlálo na mě obnošené zelené triko a uplé odrbané rifle. V uších jak už jsem řekla, sluchátka. Auta po silnici vedle mě projížděla jak divá. Lidé jako křepelky spěchali do práce. Samozřejmě na chodníku se objevili osvědčené kombinace fusaklí v sandálech, obleku s batohem a další. Obešla jsem líně bezstarostný rozhovor dvou starších paních. Očividně se bavily o velmi vzrušujícím tématu. Nenápadně si na mě ukázaly a začaly rozrušeně brebendit, koketní špulení rtů nechybělo.
,,Bože můj." ulevila jsem si do ruchu aut a pokračovala dál.
Zpoza rohu vykročila naproti mě paní s unaveným výrazem. V pravém rameni nesla vrchovatou nákupní tašku, za volnou ruku vedla svého malého syna, který měl na sobě modré roztomilé kšandy. Jako jediný z kolemjdoucích se smál a provokativně se věšel matce na ruku. Ta ho pustila a dala mu výchovný pohlavek. Rozhodně byl malej, protože když si ho zase chytila, usmíval se. Zezadu do mě někdo vrazil. Ukázalo se, že je to muž okolo třicítky. V běhu se otočil na mě a začal se roztřeseně omlouvat. Jaký to blázen, poslepu pokračoval v pohybu.
Co se nestalo.

Muž vrazil celou svou vahou do ženy a povalil ji na zem. Kluk se jí setrvačností vytrhl a skrze řetězové zábradlí vpadl do silnice. Matka zaječela na celou ulici a lidé strnuli.

Únava ze mě opadla jako máchnutím proutkem. Všechny smysly se plně soustředili na chlapce dopadající ve zpomaleném záběru na silnici. Bezmyšlenkovitě jsem ze sebe strhla žebradlo, předklonila, dlaně dala v pěst a rozběhla se . V periferním vidění se zjevila dodávka.

Muž ležící na paní na mne vytřeštil oči. Se soustředěním jsem dopadla současně na obě špičky chodidel, natáhla ruce nad hlavu, ve stejné chvíli vyskočila a ve vzduchu minula bezradně ležící dospělých. Vůz se stále přibližoval. Ladně jsem se rukama odrazila od sloupku zábradlí, skrze který byly napnuté řetězy, kterými kluk proletěl. Nohama napřed jsem letěla nad silnicí.  V dřepu jsem před ním stanula, vzala ho do náručí, ale stala se chyba! Boty mi podklouzly a já neohrabaně spadla. Dodávka byla necelý metr u mých zad.