Já pejsek

,,Melanie, nééé!!"

Teplo... to je první co jsem ucítil... mamky jazýček mi jezdil po zádech a já byl tak unavený a zmatený že jsem ji nemohl ani olíznout. 

Ucítil jsem i něco, nebo někoho vedle mě jak se vrtí... Nic méně všichni vrtíme ocáskem.

Když jsem byl trochu větší než psí batole, tak...

Jsem dostal něco hnědého v misce. Uhm.... mňam.. taková chuť! 

Od mého seznámení s tou božskou chutí mě odstrčili moji sourozenci. 

Zakňučel jsem a teprve teď si uvědomil že se nade mnou sklání nějaká vysmátá holčička. Počkat... holčička? Něco takového existuje?

Najednou začala křičet na většího pána. 

Zřejmě vůdce téhle smečky...

,,Tati!!!! Tohohle chciiiii!!!"

Musel jsem si lehnout a dát tlapky na uši, jinak by mi praskly ušní bubínky.

Ten velký pán ještě s někým něco domlouval a ta holčička se na mě pořád zubila.

Začala mě trochu děsit.

Pak k ní přišel ten pán a něco jí řekl.

Ona se začala hrozně radovat a hned běžela ke mně. Já jsem se přitiskl k mým sourozencům a ignoroval jejich reakci.

Sakra, má moc dlouhé ruce a chňapla mě do nich. 

Pevně mě sevřela a nesla do nějaké modré krabice na kolečkách.

Nebylo to moc příjemné.

Všechno se to seběhlo moc rychle... ten pán to auto otevřel a ta holčička mě nemilosrdně hodila na zem, abych tam šel po svých.

Au!!! Asi mi zlomila tlapku...

tak rád bych se zvedl a poslech každé její slovo, ale nemohl jsem bolestí stát.

,,Hni se pse!!" zakřičela na mě. Ještě do mě kopla a zahulákala: ,,Tatííí!! Tohle je pes na niic!" 

Na nic nečekala, vzala mě a hodila do silnice kde teď jelo auto a srazilo mě.

Už jsem slyšel jenom: ,,Melanie, nééé!", ránu a jak ke mně někdo běží.