Já tě ochráním, Jess

1.

Slyšela jsem, že součástí procesu zvaného zoufalství, je ječení ze spaní a procházky depresivní krajinou o samotě. Řezání se žiletkami a kreslit medvídky s roztrhaným bříškem a špendlíkem propíchané uši. Poslouchání depresivních písniček o smrti a o tom jak moc to bolí. Pokud je tohle zoufalství, pak jsem asi originální úkaz úplně jiného druhu zoufalství. Vypadá to asi takhle: sedím, koukám do ničeho a přemýšlím, co mám udělat, abych zase začala cítit. Zase chvíli brečet, smát se a snažit se zadržet smích při hodině zeměpisu s panem učitelem Kolem, protože má křídu doslova až na zadku. 

Sedím v tátově autě. Nemohla jsem s mámou vydržet v jednom domě. Ona a její přítel, jsou to hodní lidé a nade vše je miluji, ale tohle jim říct nemohu a před mámou žádné tajnosti mít nesvedu. Kvůli jednomu okamžiku jsem opustila celý svůj život a nechala ho daleko za sebou. Máma a její přítel Robert žijí v Itálii. Robert je obchodní magnát a tak skoro pořád musí někam jezdit. Otec bydlí v Čechách, odkud pochází celá moje rodina. Snad je tohle příležitost k novému začátku. Musí být. Jinak jsem nechala mámu, Roba, kamarády a kapelu pro nic za nic.

Na druhou stranu jsem potřebovala pryč. Ne to ne, potřebovala jsem utéct. Někam kde ho nebudu denně vídat. Někam, kde se mi každý kout, každý metr města které znám, nebude připomínat Toda. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Já a on. Ani jsem nevěděla proč s ním jsem. Byl ztělesněním toho co jsem nenáviděla. Blonďatý kluk s modrýma očima. Frajer školy a hráč basketu. Charismatický a namyšlený kluk s bohatým tátou. Poslouchal rap a každý druhý den trávil v posilovně, zatím co já byla s kapelou, nebo na festu. 

Naproti tomu já. Dcera rozvedený mámy a jejího přítele co byl furt pryč. Potom už byla furt pryč i máma. A když jsem byla doma sama,, mohla jsem si dělat co jsem chtěla.  Zkoušet s kapelou v garáži, být venku do čtyř do rána, pít alkohol po litrech a taky mít večírky u mě doma, na které máma nikdy nepřišla. A právě tehdy se to stalo. 

U nás doma byl večírek a všichni pili a bavili se. Hudba byla slyšet až na konec ulice. Byli tu všichni co jsem znala a i někdo, koho jsem neznala. Pila jsem dost, ale ne jako Tod. A Tod když pije, tak je jiný, nadržený a má blbý poznámky. Ale dneska to bylo jiné. Byl opilí víc než normálně. Obvykle vždy večírek skončil než se stačil pořádně opít, ale ne dnes. Když bylo něco okolo třetí Tod si mě našel a začal mě přes mou vůli líbat. Líbal mě víc a víc a postupně mě vedl do staré loděnice. Byl tak něžný a snažil se být hodný, ale mě bylo jasný, co chce a vzpírala jsem se. Nemohla jsem se bránit. Měl tak velkou sílu, že i kdybych se snažila, neudělala bych nic. V loděnici už se neovládal  moje vzpírání tomu nepomáhalo. Pres mou vůli si nade lehl a líbal mě dál.Jako by nemohl přestat. Pamatuji si, jak jsem se vzpírala a křičela ať jde ode mě. Ale jako by mě neslyšel. Sápal se na mě dál a nešlo ho nijak odradit. Křičela jsem, ale bylo to zbytečné, byli jsme tu sami. Takhle si holka své poprvé nepřestavuje. Ucítila jsem bolest. A pak nic. Jako bych přestala existovat, nebo cítit. To je vlastně jedno. Nikdy to nebudu moct vrátit. 

Moje jediné štěstí bylo, že měl dost rozumu na to aby si vzal ochranu. Jinak bych v sobě nosila další potupnou verzi jeho. Do ložnice jsem pak dlouho nemohla ani vkročit. Bála jsem se, a znechucoval mě pocit být na tom místě. A proto jsem tady. Sedím v tátově autě a vezu se do domu, kde jsem už tři roky nebyla a už deset let nebydlela. Byla jsem zvědavá, jestli je můj pokoj stejný, nebo ne. Ale ne tak moc zvědavá, aby to se mnou hnulo. Spíš zájem jako když vám řeknou ve škole že budete mít přednášku o šetření energie. Jediné na co se opravdu těšíte je to, že budete mít klid. 

Cesta proběhla bez jediného slova. Asi... Možná na mě táta mluvil, ale já nevnímala nic. Stála jsem před domem, který jsem znala, ale jako by mi byl milion světelných let vzdálený.  Byl to obyčejný rodinný dům se zahradou. Bíle natřený a jen okna a dveře byli hnědé. Střešní okna byla otevřená. Červená střecha, teda kdysi červená střecha byla zašle červená. Schody byli z dřevěných předělány na kamenné a zábradlí, po kterém jsem se jako malá klouzala vystřídali keříky. Nadechla jsem se létem provoněného vzduchu. Je úplně jiný než v Itálii. Je méně cítit vodou. Spíš to je vzduch jako když jste šli v Itálii někam do lesíčku a přes to, to nebylo ono. Nevím jistě, jestli se mi tenhle vzduch líbil více, nebo méně. Každopádně se musí uznat, že tu nebylo takové teplo. A líp se tu dýchalo, díky chladnějšímu vzduchu. Tady jsem teď doma. 

S otcem jsem si vynesla kufry nahoru do pokoje, který jsem si pamatovala jen mlhavě. Fialkově natřené stěny polepené obrázky holčiček v růžových šatech, které jsem malovala. Korková nástěnka nad stolem na které byli napíchané fotky veselé holčičky bez zubů s lidmi, které si ani nepamatuji.  Na bílém stole byli položené pastelky a podklad pod papír s myšákem Micky. Na židličce bili načmárané nějaké obrazce a celá vypadala chatrně. Postel byla povlečená růžovým potahem, který jak jsem předpokládala tady leží nehnutě už dost dlouho. Skříně byli plné plyšáků a panenek. Hradů pro princezny a domečků s malými panáčky. Budu s tím pokojem něco muset udělat. 

"Pokud budeš chtít pomohu ti s renovací." Řekl táta, když viděl jak se na pokoj dívám. "Chceš začít zítra?"Usmál se. Snažil se a tohle mi zrovna hrálo do karet. Přikývla jsem, ale neřekla jsem nic. "Tak jo, já jdu dolů. Za chvíli přijď, půjdeme na jídlo někam ven." 

"Tady je nějaká restaurace nebo bistro?" Až když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že jsem to řekla až moc pohrdavě. 

Táta se zasmál. "Omlouvá tě, že si tu dlouho nebyla. Je tu hospůdka, kam jsme chodili na tvé narozeniny." Před očima se mi začali míhat vzpomínky na všechny moje narozeniny. Matně jsem si vzpomínala. Přikývla jsem a nuceným úsměvem jsem se usmála. Táta pokývl hlavou a odešel. 

Prošla jsem se jednou dvakrát po pokoji a pak sebou plácla na postel. Z peřin se vyvalila halda prachu, až jsem se zakuckala. Tohle je teď můj život.