Putování za ztraceným dějem

Kapitola 4

„Tak tohle je ono?" Avenir si trochu zklamaně prohlížel zářivě růžové sídlo. „Čekal jsem něco... Já nevím... Méně lesklého a děsivějšího?"

„Jane není ten typ, který by si něco takového nechal postavit dobrovolně," zastával se jí režisér. „Eriku, co jste to slavili?"

Než scénárista stihl odpovědět, ozval se pravopis: „A já mám prý brát léky..."

Karistyn nadšeně vykročila směrem k domu. „Tak na co čekáme? Pojďme vtrhnout dovnitř, sejmout Jane, celý to tam rozbombardovat a... Pro co že jsme to sem vlastně přišli?"

Avenir si povzdechnul. „Pro děj. Řekněte mi, že aspoň někdo z vás ví, co tu má dělat. Prosím!"

Pravopis pokrčil rameny. „Já se tu schovávám před sestrou, zvukař před manželkou, střihač se přišel podívat, jak se zrzavý úchyl ztrapňuje... Každý si něco najde."

„Zase s tím začínáš?" Scénárista si založil ruce na hrudi a upřeně abstraktní pojem pozoroval. „Proč mi tak říkáš?"

„Ty máš opravdu dlouhé vedení. Jak už jsem řekl, máš zrzavé vlasy a-"

„Dej s tím pokoj!" okřikl ho scénárista. „Kdybych si ty vlasy třeba oholil, tak-"

„...Tak bys byl zrzavý idiot," dokončil za něj pravopis.

Vypravěč, doteď příliš zaujatý hádkou, si trochu vyděšeně uvědomil, že se autorky dostaly až do domu. I s Avenirem a drakem stáli před šachtou, do které by se s přehledem vešly i dva kamiony jedoucí na sobě. Vedle něj byl nenápadný neonový nápis TAJNÝ TUNEL VEDOUCÍ DO TRŮNÍHO SÁLU.

„Tak a dost! Tam mě nedostanete! Já končím, slyšíte?! Beru si Ser... ehm, svůj kalašnikov... a draka a odcházím!" zaječel Rus a opravdu se otočil a rychlým krokem zamířil k východu.

„Avenire, počkej!" křičela za ním Eninte. „Jsi OOC!"

„Zmínil už někdo, že Eninte v minulé kapitole upustila jeho vodítko?" zeptal se rekvizitář.

Režisér pokrčil rameny. „Takhle by to mohlo stačit."

„To nikoho z vás nezajímá, že utekl?" divil se fanoušek.

Scénárista nad tím mávnul rukou. „On se vrátí. Nemá na výběr, bez bariéry nemůže tamtu realitu opustit."

„Takže tu budeme čekat, dokud mu to nedojde, nebo půjdeme za Jane samy?" přemítala Eninte.

„No... Jednou za čas musíme předstírat, že se tu něco děje," pokrčila rameny Karistyn. „Ale musíme být opatrné! Nesmíme vydat jediný zvuk, kterým bychom se prozradily."

Dívky tedy po čtyřech vlezly do té... Vypravěč se ještě chvíli pokoušel rozluštit slovo síyi, pak to však vzdal a pokračoval ve čtení.

Když už byly na cestě nějakou dobu, Eninte se zastavila. „To je nuda. Pusťte někdo špionskou hudbu."

Náhle se za nimi ozvaly kroky. Autorky vyskočily na nohy a ohlédly se za nimi. Spatřily obrovskou skupinu velkých svalnatých chlápků oblečených v černém brnění. Už od pohledu vypadali jako ti největší záporáci, co kdy žili. Ačkoli je dívky mohly během chvilky nakopat, rozhodly se nechat zajmout a pokojně odtáhnout pryč.

Z dlouhého temného tunelu se dostali do obrovského jasně růžového trůnního sálu. Stráže hodili autorky na zem mezi kočky a zabouchli za nimi dveře.