Můj malý vrahounku

Kapitola 22.

Uběhly hodiny a Gary byl nervózní. Opravdu dost nervózní. Nevěděl, co se bude dít, nevěděl, co se s ním stane, nevěděl nic. A to bylo nejděsivější. Možná, že to předčilo i tu nejistotu, kdy nad sebou občas slyšel hlasy, ale nikdo ho nenavštívil. Ani kroky poblíž. Nic.

Uklidňoval se jistotou, že dřív nebo později ho prostě budou muset navštívit. Ne že by se na to těšil, ale určitě to bylo lepší, než jen čekat v tichosti. Ale když o tom přemýšlel, napadalo ho spoustu věcí, co by mu mohli udělat. Nick a Oliver. Jestli opravdu byli tím, co bylo na flashce, tak by ho mohli zabít a ani by nehnuli brvou. Nikdo by se o tom nedozvěděl.

Bál se a to bylo děsivé. Bál se toho, co nevyhnutelně přijde. Pořád si říkal, že se tomu musí postavit, jako chlap, ale i tak věděl, jaký je to nesmysl. Nesmysl který kolikrát zabil blázny a snílky. A on nechtěl být dalším z nich.

Uběhly další hodiny a konečně se něco začalo dít. Pomalu ale jistě někdo scházel schody. Do sklepa, kde v jedné z místností, byl zavřený Gary. Ten si stoupl a bojovně zaťal ruce v pěst. Ne že by se chtěl prát, věděl, že by prohrál, ale bylo to gesto jakéhosi vzdoru, který právě v tu chvíli potřeboval. Klíče zarachotily v zámku a dveře se pomalu začaly otevírat.

Garyho napadlo, že možná, kdyby se postavil někam do rohu, kde by ho přicházející neviděl, měl by šanci na útěk. Stejně tak by ji měl, kdyby se najednou se vřískotem rozeběhl a pokusil se dostat přes svého věznitele ven.

A možná by ho to vůbec nemuselo napadat, kdyby nešel v noci do lesa k nějaké boudě budce, kde žil podivný pár homosexuálů, kteří byli dost možná vrazi.

„Nazdar Gary," objevil se ve dveřích Nick a lehce se usmál. Černovlas jako by ztuhl a přemohl ho strach. Pro své vlastní dobro si připomněl, že musí zůstat silný.

„P..pusťte mě!" bylo první, co ze sebe dostal a pokusil se vypadat klidně. Určitě někde četl, že to funguje.

„A my tě tady snad držíme? V noci jsme tě našli v lese. Utekl si a narazil si do stromu...."

„Hned po té, co jsem našel mrtvolu, kterou jste vy zakopali! Vrazi!" vykřikl a začal ztrácet nervy. Bál se a to ho ovlivňovalo. Prostý pud sebezáchovy, který mu začal pomalu, ale jistě velet. „Viděl jsem, co jste udělali. Ty záznamy!"

„Takže si viděl flashku. Aspoň nemusím řešit to," oddechl si Nick a jeho postoj se změnil. Opřel se o trám dveří a založil si ruce. Začal Garyho propalovat pohledem, který z něj vytahoval poslední zbytečky statečnosti.

„Pusťte mě!" vykřikl znova hystericky a do očí se mu začaly hrnout slzy. Snažil se je zahnat, ale pochyboval, že se mu to podařilo.

„Když to víš? To ti snad došlo, že to neuděláme," odfrkl si Nick a protočil očima. „Nechceš něco k jídlu? Jak dlouho tu vlastně jsi? Nemám páru, ale už musíš být hladovej. Když nebudeš dělat moc hluku, tak ti něco přinesu. Platí?"

Gary si uvědomil, že mu opravdu dost kručí v břiše, a i když byla mamčina večeře výborná a najedl se do syta, teď se cítil prázdný. A žízeň taky ucítil. Snad poprvé v životě. Nebyla to taková ta žízeň, kterou měl, když přišel domů z tréninku, nebo ve škole po tělocviku. To nebyla žízeň v porovnání s tím, co prožíval.

Podíval se na Nicka podezíravě a hlavou se mu honily myšlenky, jestli by náhodou jídlo neotrávil, aby se ho zbavil. Nebo pití. Nebo mu prostě žádné nedá a nechá ho vyhladovět k smrti. Ta myšlenka ho děsila pomalu víc než cokoliv jiného.