Malý jak myška

Ucítil jsem kolem sebe chlad, obzvláště pak na zádech. Po otevření očí jsem zjistil, že ležím na podlaze v nějakém sklepě, nepoznávám ho. Posadiv se, pokoušel jsem se vzpomenout, co se mi stalo, ale nešlo to a jen mne z toho bolela hlava.
Vstal jsem a prohledal potemnělou místnost mého probuzení, do níž vstupoval úzký pruh světla malým okýnkem. To vedlo do zahrady, ale přes neposekaný trávník nešlo pořádně vidět. V místnosti nebylo skoro nic, jen v rohu ležela hromádka oblečení.
Bylo malé pro běžného člověka. Muselo být dětské. To mne však neznepokojovalo. Spíše mne zděsilo, co dalšího jsem v hromádce nalezl. V jednom tričku byla zabalena ruka, uříznuta tupě před zápěstím, celá potřísněna krví. Po nálezu jsem si musel na chvíli sednout a rozdýchat to, jenže čím déle jsem byl v místnosti s tou rukou, tím hůře mi bylo.
Uvědomiv si to, vstal jsem a šel prozkoumat zbytek sklepa. Ukázalo se to jako špatný nápad. Na stěnách v rozích, kam bylo jen těžko vidět při tomto slabém světle, byla krev. Několikrát jsem dokonce našel uřezané prsty a další části těl, které jsem však radši nezkoumal.
Poté jsem našel mrazírnu, ve které ze stropu vysely háky a na nich torsa dětských tělíček. Udělalo se mi mdlo a rozběhnuv se zpátky, nalezl jsem při cestě schody vedoucí nahoru. Vyběhl jsem je, přeskakuje každý druhý schod, a dorazil ke dveřím.
Ty mne zavedly do moderně vyhlížejícího bytu. Stěny byly bílé a vysely na nich obrazy. Nábytek, rozmístěný podél stěn, byl také bílý, přímý. Okna, kterými mi do očí svítilo slunce, se táhla od podlahy až ke stropu a jednu stěnu dokonce nahradila. Bylo jimi vidět do zahrady a na velké louky za ní.
Začal jsem byt pokoj po pokoji, roh po rohu prohledávat, v obývacím pokoji nalez pár fotek na krbu. Na jedné byla oslava narozenin. Na další nějaký hnědovlasý muž, asi čtyřicátník, s plnovousem a jizvami ve tváři. Oči měl modré a od čela mu začínala pleš.
V koupelně objeviv zrcadlo, dostal jsem se tak do ještě větších rozpaků. V odraze na mne hleděl onen čtyřicátník z fotografie. Když jsem to… se uviděl, zamotala se mi hlava a já se posadil na záchod. Zakrvácené bílé triko tomu moc nepomáhalo; nejhorší však bylo, že jsem si nic nepamatoval, i když tento dům byl zřejmě můj.
Několik minut jsem tam seděl a opakoval si: „Vzpomeň si, vzpomeň si!“ Nikterak to nepomohlo. Byl jsem zděšen, že bych snad byl schopen ukončit vlastníma rukama život někoho jiného, natož dětí. Ale vše tomu nasvědčovalo.
Najednou se bytem rozezněl zvonek. Našel jsem tedy hlavní vchod a přes dveře se zeptal: „Kdo tam?“
„Paní Howardová z novin The Local. Máme na dnešek domluvenou schůzku, vzpomínáte?“
Odpovědí jsem byl zaskočen, ale otevřel jsem dveře – naskytl se mi pohled na mladou, zrzavou dámu ne starší třiceti let a na zastavěnou ulici za ní – a se slovy, „ano, zajisté,“ jsem ji pustil dál. „Omlouvám se Vám, paní Howardová, že jsem takto neupraven. Zrovna jsem si dělal svačinu, když jste zazvonila a já se pokydal kečupem. Vadilo by Vám, kdybych se teď skočil rychle převlíknout?“
„Vůbec ne,“ odpověděla se smíchem. Zavedl jsem ji tedy do obývacího pokoje, řekl, ať se tu chová jako doma a šel hledat ložnici. V té, vyměniv bílé tričko za modrou košili, odebral jsem se zpět do obývacího pokoje, kde paní Howardovou stála u krbu držíce v ruce fotografii z narozenin.
„Pěkná fotka,“ pochválila, „vypadáte tu mladě, ostatně jako vždy,“ dodala s laškovným úsměvem. „Ale teď již k věci,“ řekla, posadila se na gauč, vyndala z kapsy notes s tužkou a rozevřela jej. Já se uvelebil do křesla naproti ní.
Prvních pár otázek s prominutím čtenáře vynechám; nyní přišly ty důležitější: „… ale stran Vašeho nového filmu, jak jste vůbec přišel na ten název?“
„Inu, měl jsem zrovna v domě pár myší a chycení první z nich do pastičky, ostatní už jakoby se vypařily, když jednou mi přiběhla přímo pod nos jedna tuze malinká. Přitom jednala, jako by mne neviděla a začala mi ukusovat sýr. Překvapilo mne tehdy, jak je malá a napadlo mě několik způsobů, které prostě člověku jen tak prolétnou hlavou, jak její nicotný malý život ukončit. To mi vnuklo myšlenku na onen film.“
„Čili Malý jak myška vzešel z kuchyňské myši? Jak se z toho mohl stát příběh o týrání dětí, jakým jste ho ztvárnil?“
„Není přece žádným tajemstvím, že jako malého mne v dětství šikanovali a týrali, jak jsem se již dříve nechal slyšet. Chci tímto filmem vyvznést problém týrání a apelovat…“
V tom zazvonil telefon. Omluvil jsem se paní novinářce a šel přímo za zdrojem onoho nesnesitelného řinčení. Při cestě jsem se až podivoval, jak jednoduše ze mne má předešlá výpověď najednou vypadla. Zvláštnější na tom bylo, že jsem nad tím ani nepřemýšlel.
Při zvednutí telefonu se nikdo neozval. „Kdo volá,“ ptám se, odpovědí mi však bylo ticho. Něco v mé hlavě mi však našeptávalo, že někdo něco ví. Že někdo něco ví o mně! „Haló?“ Nic…
Položil jsem sluchátko a vydal se zpět do obýváku, ale paní Howardová tam nebyla. Párkrát jsem na ní zavolal, ale neodpověděla. Pomysliv si, že se asi vydala hledat toaletu, šel jsem ji hledat.
Procházeje kolem dveří do sklepa, zarazil jsem se – byly lehce pootevřené. Nic by to neznamenalo, kdybych si nebyl jistý, že při mém odchodu byly zavřeny.
Prošel jsem tedy jimi a sešel ze schodů. Hned poté se chodbami rozezněl výkřik od mrazírny. V ní byla novinářka, klepající se zimou i zděšením, ruce mající před ústy, stojící ke mně otočená zády a dívajíce se na ostatky dětí. Já neváhal. Uchopiv hák položený na jednom ze stolů, udeřil jsem ji silně do hlavy.
Ozval se zvuk rozbíjející se lebky, krev se rozlétla po místnosti a novinářka se snesla k zemi. Po tomto krutém a necitelném činu jsem upustil hák a celý od krve se sesul za ní na zem, plakajíce. „Co jsem to udělal!“
Pro sebe jsem si mumlal: „Proč jen ten záchod nemohla hledat jinde, proč zrovna tady?“ Ani po čtvrt hodině sezení na chladné zemi jsem nedokázal svému činu uvěřit, ale začal jsem si ho obhajovat tím, že by to bývala všem řekla.
Postupně mi však docházelo, že těm dětem jsem se musel mstít. Musely šikanovat ostatní slabší děti, jinak si své činy nedokážu ospravedlnit. Musely si to zasloužit a já byl tím soudcem a vykonavatelem rozsudku.
Sedíc na zemi v mrazírně, rozezněly se sirény. Postupně byly čím dál tím hlasitější a mně došlo, že někdo musel výkřik novinářky slyšet a zavolal policii. V tu chvíli jsem byl na nohou a běžel do ložnice o patro výš.
Hledal jsem tam nějakou zbraň v naději, že se budu mít čím bránit a štěstěna stála při mně – v nejvyšší zásuvce pracovního stolu byla pistole s několika zásobníky. Popadl jsem je a běžel se rozhlédnout k oknu do druhého pokoje, vedoucí na ulici. Policie akorát zastavila před mým domem.
Musel jsem pryč a to rychle. Proskočiv okno na druhé straně domu, rozběhl jsem se se zbraní v ruce pryč, neohlížeje se za sebe a utíkal pořád dopředu, do města do nejtemnějších uliček.
Po chvíli běhu na mne zezadu začali policisté pokřikovat, ať zastavím a odložím zbraň, ale já nemohl. Bylo mi jasné, že bych za takový zločin, jako je vražda dětí, šel do vězení na doživotí a tam stejně dlouho nepřežil. I ti nejodpornější trestanci nestrpí mezi sebou vraha dětí a ukončí mu život.
Běžíc uličkami sem a tam, vlevo i vpravo, jsem narazil na dvoumetrový pletivový plot, který mi přehradil cestu dál. Tak blízko a přitom tak daleko od svobody. Ani jsem si nestihl uvědomit, v jaké situaci se nacházím a už za mnou na začátku uličky – asi patnáct metrů – stáli dva policisté.
„Odhoďte zbraň a dejte ruce za hlavu, nebo budeme střílet,“ zvolal jeden z nich.
„Nemůžu jít do vězení, zemřu tam,“ odvětil jsem.
„No my tě pryč nepustíme,“ přišlo mi v odpověď.
„Já ani nechci,“ pomyslil jsem si, přiložil si zbraň ke spánku a…


Dne 26. 4. 2017 v 15:11 přijala naše policejní stanice telefonát nahlašující domácí násilí. V 15:23 dorazily dva policejní vozy k nahlášenému domu. V něm byla nalezena mrtvá paní Olivia Howardová, zpravodajka časopisu „The Local“. Spolu s ní 12 párů dětí, či jejich ostatků.
Pachatel se pokusil o útěk, pronásledován dvěma policejními důstojníky. Po krátké honičce v ulicích Aarhusu se pachatel, označen jako pan L***, zastřelil vlastní zbraní.
Rodiny zesnulých byly informovány. Majetek pachatele posmrtně zabaven.

Případ uzavřen.