Slohovky

Jarní

Téma : Město

Útvar: Povídka

Rychle zamknul dveře bytu a vyšel na ulici. Na tuto chvíli se už čtrnáct dní těšil, od doby kdy musel zůstat s chřipkou v posteli. Dnes může konečně vyrazit ven. ¨

Bylo celkem hezké dopoledne, dokonce mu na jeho cestu vysvitlo i slunce. Nastavil tvář jeho paprskům. Prošel parkem. Venku se probouzelo jaro a on nasával vůni probouzející se přírody. Na stromech se nalévají pupeny i ti ptáci poskakují po větvích veseleji. Dopoledne je park celkem prázdný, jen pár pejskařů co venčí své miláčky.

Jeho kroky teď vedly kolem dětského hřiště. Tam už bylo veseleji. Děti má moc rád. Dokázal je dlouhé minuty sledovat při hraní. Ne každý vidí, jak bohatý je dětský svět. V dětských očích je tolik upřímné radosti. Vždy odtud odchází s úsměvem na tváři a plný energie. Snad se i on někdy dočká svého potomka.

Konec klidu. Cesta vede přes stále rušný ovocný trh. Ale je to dobrá příležitost doplnit domácí zásoby vitamínů. Tu hned využívá a kupuje si pár pomerančů, mandarinek a nezapomene ani na citrony. Sice už je čajů s citronem nabažený, ale nic se nemá podcenit, nerad by zase skončil v posteli s další virózou. Vitamíny by byly a může jít dál. Na přechodu musí počkat na zelenou. Proudy aut se řítí křižovatkou, všude kolem jsou výfukové plyny. Tady už jaro nevoní. Konečně naskočila zelená a on jde s davem na druhou stranu. Vyhýbá se protijdoucím. Konečně se dav rozprchl.

Každý spěchá za svým cílem. Tak i on míří do malé pekárny na rohu ulice. Další jeho velmi oblíbené místo. Když vejde, vždy přivře oči, aby mohl lépe nasát vůni cukru, marmelády a vanilky. Vybavují se mu vzpomínky na dětství. Je to vůně maminčiny kuchyně, kterou měl vždy tak rád, hlavně, když maminka smažila koblížky. No nic, dost vzpomínek, ale aby nevyprchali tak rychle, usměje se na prodavačku a vybírá si dva bohatě pocukrované koblížky. Ta jeho úsměv opětuje a ochotně mu je podává. Z jeho návštěvy má vždy radost. Škoda, že takových zákazníků jako je on je tak málo.

Dveře pekárny se zavřeli a voňavý svět zmizel. Na čele se mu objevila malá vráska. Zpět do reality uspěchaného města. Každý někam spěchá, bezmyšlenkovitě se míjí. Ho se tento hluk nedotýká. Jeho cíl je již blízko. Stačí ještě projít podchod, nechat se vyvést eskalátorem a zamířit k malé prosklené kavárně. Už je vidí. Jeho přátelé sedí na obvyklém místě. Zahlédli ho a radostně na něj mávají. Přidal do kroku, na toto setkání se přece tolik těší. Vchází do útulného interiéru, nádherně vonící čerstvě umletou kávou. Zamíří za svými přáteli, přitom nezapomene s úsměvem kývnout na číšníka.

U stolu panuje veselá nálada, tak dlouho se již neviděli. Mohutná gestikulace rukou svědčí o tom, že si mají co vyprávět. Obsluha kavárny se usmívá, vždyť tato sehraná partička hluchoněmých, tady už má své místo.

S touto slohovkou jsem vyhrála na soutěži.