The Mortal Instruments: Město Nářků

4. kapitola

První​, co uslyšel, bylo škrábání. Bylo to dost nepříjemné, takže ho to probudilo. Škrábání neustávalo. Simon otevřel své hnědé oči a chytil se za hlavu. Dost ho bolela a když se podíval zpátky na svou dlaň, byla od krve. Ten úder byl velmi silný, takže určitě omdlel. Posadil se a rozhlédl se kolem. Byl v nějaké tmavé místnosti, kterou osvětlovalo modré čarodějné světlo. Byla velmi malá a těsná. Ten hrozný zvuk se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Simona to znepokojovalo. "Je to nepříjemné, že?" ozval se ženský hlas. Ihned se za ním otočil a spatřil dívku v plášti. Pomalu si vybavil úder do hlavy. "Isabelo..?" zeptal se. Dívka v plášti ryla do stěny nějaké znaky. Runy, pomyslel si Simon. Dívka v plášti si sundala kápě, takže odhalila své dlouhé havraní vlasy. "Takže si vybavuješ, co se stalo. Výborně. To zkracuje část vysvětlování." To Simona zmátlo. Vysvětlování? Ta teda má co vysvětlovat! "Co to sakra děláš Isabelo?!" zakřičel na ni a pokusil se vstát na nohy. Isabela stále ryla runy do stěny a nevšímala si ho. To chlapce naštvalo ještě víc. "Isabelo, mluv se mnou!" řekl už ze zoufalství a pomalu se k ní přibližoval. Najednou Isabela přestala, rázně se otočila na podpatku a přísně se podívala Simonovi do očí. Její chladné oči opět pozorovaly ty jeho, bez jakéhokoliv zaváhání. "Posaď se," řekla mu. Když Simon neposlechl, oddechla si a něco si pro sebe zamumlala. "Sedni si, sakra!" zařvala a vší silou ho kopla do hrudníku, takže Simon zavrávoral a spadl na zem. Chytl se za břicho, protože rána byla velmi silná. Teď nad ním stála, modré plameny se jí odrážely v očích a Simon by přísahal, že vypadá jako posel pomsty. "Tak, když už jsi v pozici, kdy mě můžeš klidně poslouchat, můžu začít."
"Co po mě chceš?" řekl v bolestech Simon. Vůbec nechápal, o co tady jde. Ano, vnikl do budovy Spolku bez povolení, ale nebyl zde důvod, aby ho někdo držel v zajetí a už vůbec ne Isabela. "Víš, Simone," začala Isabela, "proč jsi tady?" "Ano.. jeden lovec stínů odvedl Luka a Jocelyn zde, kvůli radě o nových stopách po Jacovi. Tak jsem je-" "Sledoval?" doplnila ho dívka. Simon polkl. "Ano." Isabela si prohlížela své nehty. "Hm. Působivé, ale ne dostačující. Být tebou, zdokonalila bych schopnosti sledování. Bylo to dost.. hrozné? Ne, to není to správné slovo," zamyslela se. Chvíli přemýšlela. "Oh ano, jistě. Ubohé." Řekla to slovo s takovým odporem, až se Simonovi udělalo zle. Odvrátil od ní pohled a pořád nedokázal pochopit její záměr. "Takže vy jste o mně celou dobu věděli?" zeptal se podrážděně. Lišácky se pousmála. "Celou dobu ne, to ti musím pochválit. Zaregistrovala jsem tvou přítomnost až u zadního vchodu. Být tebou, příště nechoď dveřmi, zkus třeba okna a podobně." Isabela se otočila zpátky ke stěně a prohlížela si všechny ty runy, co vryla. Simon pořád mlčky seděl na chladné špinavé zemi a naslouchal ji. "Další věc, co tě určitě zajímá, je co tady dělám a kdo jsou ti lidé v pláštích, že ano?" ptala se, ale nenechala ho odpovědět. "To je trochu složitější, ale dobrá. Ti lidé v pláštích jsou průzkumná jednotka lovců stínů, která přinesla nové stopy ohledně Jace a Sebastiána. Je nás celkem 6." Nás? "Jsem jejich součástí. Vím toho přeci o Jacovi hodně, nemyslíš? Můj otec, Robert, mi to navrhnul. Myslím, že je to úžasné." "Co je na tom úžasné? Hledáš Jace, ale nic si nám neřekla? Proč?" ptal se. Nic z toho, co říkala, nechápal. Isabela by přeci řekla vše, co ví o Jacovi hlavně jim. "A co Alec? Je to tvůj bratr! Také o ničem neví, že ano?" "Hm. Přesně tak. Ale on je moc citlivý na to, aby něco takového jako my dělal. Pochybuji, že by vydržel první den," řekla a zpátky se k němu otočila. Šlo na ní vidět, že vše myslí opravdu vážně. Nebyla to už ta stará Isabela, kterou znal. Byla jiná. Jako by se každá její špatná vlastnost ztrojnásobila a všechny dobré vlastnosti ustoupily. Byla chladná víc, než dříve. Simona pořád bolela hlava ze silného úderu, což bylo zvláštní, jelikož díky jeho upíří vlastnosti zotavování by měl být uzdraven. "To ale nevysvětluje proč to děláš​, Isabelo. Nejsme snad přátelé?" Podíval se na ní s nadějí v očích, ale dočkal se jen pohrdavého pohledu. Podíval se na své krvavé dlaně a chtělo se mu řvát. Pak uslyšel smích. Zprvu tichý, ale po chvíli hlasitý a pronikavý. Simon sledoval Isabelu, která se smála a smála.. "Přátelé? Nebuď blázen, Simone." Naklonila se k němu blíž. Dotkla se jeho brady ledovými prsty a nadzvedla jeho obličej ke svému. Jejich tváře teď byly od sebe jen pár centimetrů. Chladné šedé oči se dívaly do jeho vystrašených hnědých. Havraní vlasy voněly po růžích. Isabela byla nádherná, o tom žádná. "Víš, Simone," pošeptala, "jsou věci, které nepochopíš." Stejná slova, co řekl Luke. Co se tady proboha děje? Teď přiložila ústa k jeho uchu a sladce pošeptala: "Ty runy na zdi mají za úkol tě tady chvilku nechat. Nedostaneš se ven, dokud já nebudu chtít," pousmála se, "a věř mi, že jsem člověk, kterému se do ničeho moc nechce." Pak vstala a otočila se ke dveřím. Simon zaraženě seděl na zemi a díval se do země. Neměl na to co říct. Byla blázen, teď už to věděl. Ale i přesto.. Isabela vycházela ze dveří a chystala se je zavřít. Simon se na ni podíval a chystal se něco říct, ale nesebral odvahu. Jen tiše promluvil: "Isabelo.." Krátce vykoukla ze dveří. Za chvíli však bez řečí dveře zabouchla a odešla. Simon zde zůstal sám, zraněný a zrazený svým vlastním srdcem. Jeho slova, která ji chtěl sdělit, se vytratila a navždy zůstala nevyřčena.

Zdravím všechny čtenáře!

Díky za přečtení, doufám, že se vám vše líbí. Pokud nechcete přijít o novou kapitolu, dejte si fan fikci do knihovny. Taky ji dejte like a ohodnoťte komentářem.
Děkuju moc!

matejzikova_a