Já (a) Jůtůber

Deník Denisy Jančíkové

Nevím kolikátého je ani kolik je hodin. Nevnímám to. Sedím u stolu a přemýšlím nad jednou věcí, jednou osobou. Nad osobou která mi létá hlavou už nějaký ten pátek. Na YT mi hraje evanescene my immortal, kterou poslouchám vždy, když přemýšlím nad smyslem života. Dnes ale ne. Dnešní myšlenky patří někomu, někomu na kom mě děsí představa, že o mě nic neví. Kolik mi je, odkud jsem, co mě baví a vůbec, jestli existuji. Radek Vedral. Spousty kluků i holek ho znají pod přezdívkou Wedry. Mě toto „jméno" ale nic neříká. Ostatní si ho spojují s YT, jelikož točí let's playe a je v tom docela úspěšný. Mě ale hry nikdy tolik nelákaly. To je asi důvod proč ho neznám z YT tedy alespoň částečně. Přemýšlím, zda tento text dává vůbec smysl. Odkud bych ho tedy jinak znala? Sama se ve svých myšlenkách nevyznám. Bloudím v nich, jako kdybych byla ve světě, kde nejsou žádná pravidla ani povinnosti. Nic. Zorientovat se tu není tak snadné. Rozhodla jsem se, si to vše zapisovat, jelikož mi při každé aktivitě probleskne hlavou jeho obraz a od té doby není úniku. Ze začátku se to projevovala jako ta TNG láska která za pár dní či týdnů přejde. Bláznila jsem pokaždé co napsal nový status na FB, když přidal novou fotku na Instagram i když jsem zjistila že točí na YT. Po třech měsících to ale nepřestávalo, naopak se to jen a jen zhoršovalo. Začala jsem si představovat jak si s ním povídám, procházím atd. Nakonec to dospělo do fáze, kdy mám problém i s usínáním, jak mi leží v hlavě a drtí všechny ostatní myšlenky a přání. Vymýšlím si scénky, kde jsem vedoucí tábora Playcamp a chystá se ples. „Wedry" požádá dva kluky, aby za mnou zašli a nenápadně se mě zeptali s kým jdu na ples. S úsměvem na tváři odpovídám, že s nikým. Kluci tedy odejdou a běží zpět za Wedrym. Wedry je štěstím bez sebe. Den před velkým plesem, s ostatními vedoucími oznamujeme program plesu a nějaká holka se mě nahlas zeptá s kým jdu na ples. Smutně odpovím že mě nikdo nepozval. Ze zadní řady si Wedry stoupne, přijde ke mně a před všemi, mě na ten ples pozve. Pomyšlení na tuto situaci, mi drtí srdce. Tak moc bych si přála, abych alespoň věděla, že ví, že existuji. Alespoň jediný oční kontakt, jediné slůvko, by pro mě byl jeden odvázaný řetěz od té zátěže. Při psaní tohoto všeho, mi buší srdce jako zvon. Jako zlatý zvon, který s každou minutou bouchne do železné stěny. Ovládl mě divný pocit. Nutkání, nebo něco takového? Já nevím, tenhle pocit zažívám poprvé. Drtí mě, uzavírá mě do depresí. Nedokážu to popsat. Je mi do breku, ale něco hluboko uvnitř mě mi říká: „ Neboj, jsi silná a sebevědomá. Bůh tě má rád a když si to budeš hodně přát, dokážeš to, jen věř.". Snažím se na něj nemyslet. Připadá mi jako by to byla věčnost. Uvnitř mě je něco. Ovládá to mé city, ale nejde se tomu ubránit toto Něco mi popletlo hlavu a celé mě to ovládlo. Do posledního konečku vlasu. Přemýšlím nad možností, jak se s ním alespoň na minutu setkat. Abych měla jistotu, že ví že existuji. Dejte mi minutu a nechtě mé hlavě si ulevit od nekonečných myšlenek. Drtí mě to. Hrozně moc to chci někomu říci, ale bojím se že mě budou mít za blázna. Možná jsem blázen, ale do něj. Kdyby každé pomyšlení na něj třeba jen kousíček vzlétlo, byla bych asi, až na druhé straně vesmíru. Chci brečet, chci se smát. Já vlastě nevím co chci. Napsala jsem mu, ale nechci být dotěrná. Rve mi to srdce, když pomyslím nad všemi těmi lidmi, kteří ho znají i když třeba jen od vidění. Ani nevím jestli je to láska nebo touha. Nevím, ať dělám cokoliv vždy si představuji že mi pomáhá nebo mě alespoň pozoroval.

20:48

Zase myslím jen na něj. Už si nevím rady. Potřebovala bych psychologa který by mě vyslechl a kouzelnou vílu která by mě s Wedrym seznámila. Psychologa seženu levou zadní, ale vílu si budu muset jen představit. Stejně jako mě ve Wedryho přítomnosti. Zase. To mi připomíná další vysněný zážitek. " Přijedu takhle na PlayCamp a my se rozdělili na pokoje a do týmů. Já měla ten velký kufr co mám na skříni. Nemohla jsem ho vytáhnout do schodů a tak mi Wedry přiběhl pomoct. Vzal kufr a doprovodil mě na můj pokoj. (Ne nic se tu nestalo!!!! Mám ho ráda ale ne tak moc!!!) Poděkovala jsem mu. On odešel do jídelny přebírat trička na odpolední aktivity. Vybaleno jsem měla rychle. Zaběhla jsem si do jídelny pro pití. Zpozorovala jsem Wedryho jak nadává u třídění triček, tak jsem se mu rozhodla pomoct. Ze začátku odmítal, že prý mě nechce obtěžovat. Nakonec, ale povolil a já si sundala tu lehoučkou, jarní bundu pod kterou jsem měla triko s krátkým rukávem. Zmiňuji to tu jelikož po levé straně stál právě Wedry a já mám na levé ruce jizvy po sebepoškozování. Ihned se mě na to zeptal a já začala vyprávět ten dlouhý příběh. Po tom, co jsem vše vysvětlila a popsala, mě objal a řekl, že kdykoliv bych si potřebovala o čemkoliv promluvit, že mám zajít za ním. Uvnitř mě jsem ucítila zvláštní teplo. Hodně zvláštní, ale bylo to příjemné. Pustila jsem ho a doskládala poslední tričko.