Only Lies | JiHope

-josot-

„Jaký by sis dal?" zaptá se mě zatímco procházíme ulicí olemovanou stromy a truhlíky květin.

„Huh?" zvednu hlavu a kouknu se na něj. „Koho, co? Jak co dát?" na mou obranu, často mívám dlouhé vedení. „Oh jasně! Ten dort jsi myslel," pokývá hlavou a drží se, aby se nerozesmál. „Ani nevím, noc dorty nemívám," vůbec. „Který je dle tvého názoru nejlepší?"

„Netuším, často se rozhoduji mezi čokoládovým a karamelovým, je to velmi zákeřná otázka." pokývá hlavou na pravo a následně nalevo. „Mluvíš často takhle přehnaně společensky?" jak?

„Prosím? Co myslíš tím společnsky?" cuknu sebou když mě zatáhne do kavárny. V kavárně mají taky dorty?

„Který je dle tvého názoru nejlepší?" zeptal se a zřejmě se snažil napodobit můj hlas. „Kdo v dnešní době řiká dle? Zní to jak ze středověku." začne se přidušeně smát, jelikož už teď se na nás lidé koukají, nemůže si dovolit být hlasitější.

„Um já nevím, třeba já to řikám?" to byla otázka nebo jasná odpověď? 

„Pojď, sedeme si sem." poukáže na stůl s křesly pro dva a kecne se do jednoho. „Chceš abych ti šel odsunou židli, že nesedáš?" nemám možnost ho slyšet zřetelně, momentálně vedu důležitý rozhovor sám se sebou v mé mysli. Z tranzu mě probudí až mírné vrznutí židle.

„Tak sedej princezno." předtím oceán a teď princezna, asi se z zěj jednou zblázním.

„Nemusel jsi, zvládl bych si odsunou tu židli sám." a přesně v tu chvíli, co to dořeknu se na mě podívá pohledem, který mě nenechá už ani pípnout. Radši se posadím na židli a prozkoumávám nápojový lístek, který byl položený na stolku. K mému překvapení tam je především káva.

„Rád si sem chodím sednout když mám špatnou náladu." řekne Yoongi nepřítomně.

„Ty máš někdy špatnou náladu? To u tebe jde?" nadzvednu obočí nejvýš co to jde. Ještě jsem ho snad ani neviděl, aby se nesmál.

„Možná, že ty to nevidíš ani nevíš jak koukám, ale normálně nejsem vůbec veselý nebo usměvavý. I ve třídním chatu mám přezdívku ledová královna." trochu se tomu uchechtne. Nevím co mu na tom přijde vtipné. Když nad tím tak přemýšlím, nejsem schopný si ho představit jako zamračeného mrzouta, který se vláčí chodbami a ani se usměje. Přijde mi to divné.

„Proč se normálně nesměješ." hned po vyřčení mi dojde jak blbě to musí znít. Skloním tedy hlavu a jen mávnu rukou na znamení aby to nechal být. Zřejmě jsem to udělal z jeho dohledu a on začal mluvit.

„Vlastně ani nevím. Je v tom zahrnuto mnoho. Ve finále nic s čím by sis měl trápit tu tvoji roztomilou hlavičku. Ups, já to řekl nahlas?" zasměje se. Že jsem roztomilý, to jsem velmi dlouho neslyšel. Je to podivné. Na jeho otázku jen mírně kývnu hlavou a jemu znachovatí tváře.

„Slíbil jsem ti, že  kdykoliv budu potřebovat pomoct mám se ti ozvat." otočím se na něj a vážně promluvím, zřejmě nechápe kam tím mířím. „Kdybys měl kdykoliv problémy, ať by šlo o hádky nebo to, jakou zmrzlinu si dát, můžeš se na mě obrátit. Ano?" myslím to vážně, jestli je on ochotný pomoci mě, musím být i já jemu.

„Ne Jimine, tohle je něco co ti nemohu slíbit."