Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola šestnáctá

„Melisso!" ozval se z kuchyně vyděšený výkřik okamžitě následovaný kroky, jež se rychle přibližovaly, „Melisso! Jsi v pořádku?"

Melissa se rychle postavila a sotva stihla udělat dva kroky směrem ke skříni, Marion doslova rozrazila dveře. Melissa rychle zamrkala, aby zahnala slabou závrať, kterou způsobil její pohyb. Zabralo to, mžitky před očima zmizely. Závrať už nebyla tak hrozná, jako když se vrátila z nemocnice, teď se jí zbavovala mnohem rychleji. Marion se rozhlížela po ložnici s velice ustaraným výrazem. 

„Chtěla jsem otevřít okno a trochu se mi zatočila hlava...," vysvětlovala Melissa rychle.

Doufala, že její matka lež neprohlédne. Přeci jen, bylo dost nápadné, že Melissa stála před rozbitým zrcadlem dost daleko.

„Nejsi zraněná?" zeptala se Marion s obavami v hlase.

Melissa zamítavě zavrtěla hlavou. Jak se zdálo, Marion tohle vysvětlení stačilo, byla o dost klidnější. Melissa si všimla, že drží v ruce telefon, ze kterého byl nejasně slyšet nějaký hlas, slovům nerozuměla, ani nepoznala, komu hlas patří.

„Hned přijdu a uklidím to. V klidu si lehni, holčičko," Marion se nepatrně usmála, byla na ní vidět velká úleva, že je její dcera v pořádku.

Melissa se hned posadila na postel. Nechtěla matku zbytečně provokovat k dalším otázkám a po jejím odchodu měla v úmyslu rychle zamaskovat střepy ze sošky slona. Marion pohledem zkontrolovala, že je Melissa v posteli, pak se otočila a zavřela za sebou dveře. Melissa ještě zaslechla, jak tichým hlasem něco říká. Rychle se zvedla a očekávala závrať, která se ale nedostavila. Vrátila se ke střepům a opatrně sebrala rozbitou sošku. Zkontrolovala, jestli má všechny části a rozhlížela se, kam je schovat. Pohled jí padl na kabelku vedle postele. Jistě, to je ono! Znovu se posadila na postel a dala si kabelu do klína. Rozepnula ji a jako prvních si všimla rohlíků, které tam ukryla ještě v nemocnici. To ji utvrdilo v tom, že tam budou střepy v bezpečí. Marion kabelu určitě neotevře. Otevřela malou kapsičku uvnitř kabelky a střepy do ní přesypala. Pak si vzpomněla na telefon, který Marion držela v ruce. Telefon! Však ten její musí být v tašce. jak na něj mohla zapomenout? malou kapsičku rychle zapnula a v té větší začala telefon hledat. Byla až na dně, samozřejmě vypnutý. Když ho našla, kabelu odložila zpátky k nočnímu stolku a natáhla se pro nabíječku, aby mohla přístroj zapojit. Pokusila se ho zapnout, ale baterie byla příliš slabá, ani se nerozsvítil. Položila ho tedy na stolek a podívala se ke dveřím. Marion říkala, že hned přijde... Co když jí není dobře? Nebo usnula? A kolik je vůbec hodin? Melissa se zvedla z postele a šla Marion hledat.

Došla ke dveřím u obývacího pokoje, když zaslechla Marion, jak mluví do telefonu. Nechtěla její rozhovor poslouchat, ale když kousek zaznamenala, zarazila se.

„Už musím jít, Samueli," řekla Marion a odmlčela se, někdo zřejmě odpovídal do telefonu, pak pokračovala Marion: „Ano, jistěže ti zavolám... Nevím, moje holčička mě teď potřebuje... Ano, taky se mi stýská, ale už opravdu jdu, měj se," Marion se otočila a ve dveřích viděla Melissu.

Mladou ženu překvapilo, když se obličej druhé ženy zabarvil lehce růžovým odstínem.

„Holčičko, proč neležíš?" zeptala se Marion rozpačitě.

„Hledala jsem tě," Melissa se neubránila úsměvu.

Její matka má přítele! Dalo by se říct, že tohle zjištění ji potěšilo. Svým způsobem. Marion se na ní chvilku dívala, pak mávla rukou.