Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 32

Přísahala bych, že jsem nikdy v životě nebyla tak unavená. Přesto mě ale probouzí chlad po celém těle. Přetáčím se na bok a vzápětí si uvědomuju, že mě všechno bolí. Po včerejším tréninku se ozývá každičký sval v mém těle. Přitahuju si peřinu blíž k sobě, když si vzpomínám na deku ve skříni. Tiše bručím a nutím se vstát. Pomalým krokem se přibližuju k topení. Od večera se nic nezměnilo. Je úplně ledové. To ale není nejhorší. Ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. A není to jen zima, která zalézá pod kůži. Po zádech mi přejíždí mráz. Beru do ruky deku a zalézám zpátky do postele.

Budík začíná řvát ve čtvrt na pět ráno. Spát s naslouchátkem není vrchol pohodlí, ale dá se to přežít. Navíc, tahat někoho z postele tak brzy, jen aby mě přišel probudit, mi přijde sobecké.

Do kuchyně dorážím přesně v pět, Jeremy ale přichází až v půl šesté, čímž si hned první den koleduje třicet trestných koleček na okruhu. Nichols se zapomněl zmínit, že za každých deset minut zpoždění nás čeká deset trestných koleček. Jedno kolečko má plus minus čtyři sta metrů. Nesmím přijít pozdě. Jednoduše nesmím.

Bratr si sedá naproti mně, začíná krájet oloupané brambory a hází je do obrovské nádoby. Pozorně si ho prohlížím.

„Spals vůbec?"

„Hodinu. Asi," odpovídá úsečně. Říká to tónem, kterým naznačuje, ať se s ním raději nebavím. Je to varování, že by mohl být velmi nepříjemný. Sice se to neděje moc často, ale i my dva se občas pohádáme. A to ani jeden z nás teď nechce, takže mlčíme.

Kolem sedmé je všechno důležité hotové a my dostáváme volno. Jeremy odchází a já si s jídlem sedám ke stolu. Pomalu se do jídelny začínají trousit studenti i učitelé.

„Ahoj, Lori," objevuje se vedle mě Jay s rádoby přátelským úsměvem na rtech. „Jak se máš?"

„Fajn. Co ty?" zívám. Sice má tvář jako stvořenou k obdivování, ale to nestačí, aby to přebilo ten zvláštní pocit, který ve mně vyvolává. Je mi nesympatický svým postojem.

„Matika?" ukazuje na otevřený sešit vedle mě, který jsem si s pár dalšími vzala rovnou z pokoje.

„Jo. A měla bych se učit," naznačuju.

„Jsem v matice dobrej. Můžu ti pomoct," chvástá se.

„Matthyas už se o to postará, ale dík za nabídku," odmítám ho. Nastává trapné ticho. On neví, co říct a já nemám zájem s ním mluvit.

„Víš, tak mě napadlo..." Vedle mě přistává s třísknutím tác.

„Vypadni," vrčí Jeremy jeho směrem a praží Jaye očima.

„Cože?" Jay je nejspíš v šoku z toho, jak se k němu Jer právě zachoval. Zatím našeho nového instruktora moc neznám, ale řekla bych, že od svých studentů bude vyžadovat maximální poslušnost.

„Říkám, abys přestal otravovat a odešel. Ona je jenom moc slušná na to, aby ti to řekla. Já ne. Tak prosím odejdi." Bratr ho sice poprosil, ale z jeho hlasu čiší hrozba. Jay už nevypadá jen šokovaně, ale podrážděně. Sama jsem trochu překvapená, jak prudce se do něj Jeremy opřel. Jenomže bratr má očividně velmi špatnou náladu, nevidí důvod držet se zpátky.

„Jsi její mluvčí, nebo co?"

„Ne, ale starší bratr, který má nervy na dranc a to ještě ani nezačala škola. Balit ji můžeš, až já u toho nebudu." Jay jenom kroutí hlavou, loučí se a s významným pohledem mi slibuje, že si promluvíme později.