Strážce

6. kapitola

Se Sophií jsme se postavily na konec dlouhé řady. Čekala nás dlouhá chvíle ztrávená v tomto téměř nekonečném zástupu elfů. Já jsem tento čas využívala k pozorování zde žijících bytostí. Pohledem jsem se zaměřila na dívku, která stála asi dva metry od fronty a mluvila s nějakou elfkou. Mohlo jí být kolem šestnácti, a podle jejich rozhovoru nebyla milé povahy. Máchala kolem sebe rukama a na naproti stojící elfku, asi o něco starší než byla ona, něco řvala.
„Jakto, že teďka nemůžu kouzlit?! Co je to za kouzelnou říši?! Proč nejsem nádherná jako ty!? Slibovala jsi mi lepší život, ne takovou trapárnu!“ pištěla, že to snad slyšel celý svět. Teď mi bylo jasné, že ta protivná elfka je na tom stejně jak já. Dostala se sem asi nedávno. Čekala něco víc. Její projevy a slovní zásoba sprostývh slov mě zarazila. Nepřestávala nadávat. Co se týče jejího vzhledu, nebyla přímo škaredá. Její černé vlasy střižené do mikáda zvýrazňovaly ostré rysy obličeje. Ale svému doprovodu se nemohla krásou vyrovnat. Elfka měla po pas dlouhé skoro zlaté vlasy a jasně zelené oči. Vypadala jak víla. Představila jsem si ji v zelených šatech, místo černých uplých kalhot a zeleného tričko odhalující vypracované břicho. Téměř všichni elfové byli namakaní. Elfka zírala do země a na její narážky se nedovážila nic říct. Ani nemusela, protože k zanedlouho přiběhla stráž a odvedla ji. Musela jsem se zasmát jejímu výstupu, když řvala jak o život, ať ji pustí.

Ani jsem nečekala, že to uběhne tak rychle. Každých pět minut jsme se posunuli o metr. Teď před námi stojí jen jedna dvojice elfů. Ještě tři minuty a oficiálně se přihlasím do tohoto společenství. Možná se dostanu, možná ne. Každopádně se nemůžu dočkat nastávajících měsíců plných trénování. Předpokládám, že to bude makačka, ale to mi teďka nevadí. Přihlásí se jich víc jak milion a proto je šance velmi malá, že mě vyberou, ale zkusit to chci. Něco mě k tomu hrozně táhne.

Netrpělivě jsem stála na místě a nervózně se vrtěla. Sophia mě několikrát napomenula, ať tyhle pohyby nedělám, ale já si zkrátka nemohla pomoct.
„Zklidni se, Zoe!“ okřikla mě tiše. Než jsem stihla cokoliv říct, dva elfové před námi sebou radostně trhli a uvolnili nám jejich místo, které bych nazvala máš ještě poslední šanci se vrátit zpátky. Sledovala jsem dvojici jak nervózně kráčí po naleštěné podlaze. Pak vyšli pár schodů a už stály před samotným králem a královnou. Královský pár neseděl na trůnech, ale stál vedle stolu, na kterém ležela otevřená a extrémně tlustá kniha.
Na královně jsem mohla oči nechat. Sice jsem ji viděla jen z dálky, ale i tak vypadala vyloženě královsky. Vrchní část blonďatých vlasů končících v pase měla zapletenou do elegantního copu. Na hlavě samozřejmě nesměla chybět koruna. Stříbrná čelenka a drahokam uprostřed. Na světle, které na ni dopadalo v jednom paprsku, vypadala jako by zářila. Sluneční světlo společmě s jejíma zelenýma očima mohlo každého, kdo by se na královnu podíval, uvést do pocitu, že vidí anděla. Drobné kamínky na jejích zelenkavých šatech tvořily různé onemanety. Šaty byly jednoduché, do pasu uplé a od pasu se lehce rozšiřovaly. Královna kývla hlavou na uklánějící se elfy a při tomto pohybu se její stříbrné náušice nádherně zaleskly. Všechny šperky, korunku, náušnice, náhrdelník, náramek a prsten byly stříbrné barvy a očividně s mnoha kamínky. Působila hodně vznešeně a bohatě. Není se čemu divit, když je královna, co?

I král vypadal... Jako král. A spolu se k sobě hodili prostě jako... Meloun a léto. To jedno bez druhého se prostě neobejde. Celkem vysoký muž mohutné postavy. Už na první pohled ve mně vzbuzoval respekt. Sluneční paprsek způsoboval to, že jeho stříbrné brnění se nádherně třpytilo. Svýma tmavýma očima pozoroval dvojici, jak kráčí ke stolku, kde se nacházela ta bible. Tedy tlustá knížka. Stejně temné byly i jeho vlasy a jeho vzhled jasně říkal Bacha na mě!

Již zmíněná dvojice dvou elfů se zastavila u knihy. Jeden zrzavý a pihovatý elf vyšel a nadklonil se nad stolkem, kde kniha ležela. Vzal do ruky ptačí pero a namočil ho do kalamáře. Napsal něco krátkého do knihy a odešel. To bylo vše.

Když elfové sešli ze schodů, v hlavě se mi objevila otázka Opravdu to chci udělat? Bude to znamenat tvrdý výcvik, spoustu námahy a možná i smrt, v případě když se tam dostanu a budu muset "tu věc" ochránit svým životem. Možná přijde i zklamání, že mě nevyberou. Ale za pokus to stojí! S těmito slovy v hlavě jsem udělala několik sebejistých kroků dopředu. Sophia mě doprovázela. Hluboce jsme se uklonily královskému páru a oni nás pozdravili mírným kůvnutím hlavy. Zblízka byli ještě krásnější! Ale jedna věc mě na nich zarazila. Král si mě začal prohlížet, a pak sebou vyděšeně trhl. Naklonil se k uchu královny a něco jí zašeptal, zatímco ze mě nespouštěl oči. Královna si lekla také, když se od ní její manžel odklonil. Vyděšeně jsem je začala pozorovat i já. Dělám něco zle? Pokazila jsem něco? Na uvažování, čím jsem je tak vyděsila, nebylo moc času. Musela jsem se jít zapsat. Otočila jsem se vlevo a došla ke stolečku. V rychlosti jsem přejela pohledem po celé stránce. Nacházelo se v ní několik řádků a políček. Polovina z nich už byla vyplněná. 

Chriss Brick   /   ano   /   ano   /    18   /  

Jako poslední tam byl otisk prstu. Takže jeden řádek se skládal z pěti políček. Jména, otázky, zda jsme schopni za svou zemi položit život, druhé otázky, jestli jsme v tomhle světě noví, věku a otisku prstu. Nervózně jsem chytla do ruky pero, které bylo nádherně zbarvené. Trochu mě děsilo, že v ruce držím pero papouška, ale co. Namočila jsou hrot do lahvičky s inkoustem a přiložila k prvnímu políčku. Naškrábala jsem tam svoje jméno, ale asi jsem to nějak zkazila, protože tam nešlo nic vidět. Namočila jsem špičku pera znovu do kalamáře a pokusila se napsat Zoe. Nic. Udělala jsem to napotřetí, ale to jsem to asi pokazila úplně, protože se na papíře objevila modrá kaňka. Začala jsem panikařit. Co teď? Co teď? Vyděšeně jsem pohlédla na naproti stojící Sophiu. Taky to celé udiveně sledovala. Vrátila jsem se pohledem k prázdné kolonce. Že by ta zatracená knížka poznala, že to není moje jméno? Zničehonic se ve mně vzbudil divný pocit vzteku a zoufalosti. Nechci se i tady jmenovat Nicole! Nechci! Pevně jsem sevřela pero a zadržovala slzy. A pak se stalo něco divnýho. Jakási energie, co se ve mě objevila, se dostala do konečků prstů a následně i do pera, která bylo na malý moment zahaleno stříbrným prachem. Nevěděla jsem, co to bylo, ale zkusila jsem napsat moje jméno a ono to fungovalo! Kaňka tam zůstala, ale já si toho nevšímala a dál pokračovala ve vyplňování. Jsem za svoji zemi schopná položit život? No, asi ano. Navíc celej sloupeček se skládal ze slovíčka ano. Jsem nová? Ano. Když jsem si prohlédla tento sloupec, ne všichni byli noví. Můj věk. Napsala jsem tam úhlednou sedmnáctku. Pak jsem namočila prst do inkoustu a aby neudělal modrej flek, jako první jsem ho lehce obtiskla do připraveného ubrousku. Pak jsem ukazováčkem přitlačila na místo pro něj určené a svoji práci prohlásila za hotovou.

Ahoj čtenáři 😇😇

Je tady nová kapitolka a ne po zas tak dlouhý době! 🙌🙌

Snad si tu pravidelnost udržím 😄🙊

V příští kapitole vás čeká už něco víc zajímavého 😋😆

Co byste řekli na to, že by měla naše Zoe mazlíčka? Popřípadě jakého? 🐶 💝 😊 💝 🐶

Snad se kapitola líbila 😊💜

Budu se těšit zase příště

Ahoooooj 🙌💜

~ vaše rosnicka123 💞💞