🖤Blackie🖤 [BVB]

🖤5

Asi po patnácti minutách cesty jsme dorazili před velký šedý dům. Připadal mi spíš jako vězení než děcák. Jak tady můžou žít děti?
Jako první jsme se vydaly po schodech do prvního patra. Zastavily jsme až před dveřmi s nápisem 'Ředitelka domova - Amálie Johns' . Po zavolání "dále!" jsme vstoupily.

"Vítej u nás Blackie. Jmenuji se Amálie Johns a jsem ředitelka tohoto domova."

"Brý den." znuděně jsem odpověděla. Nehodlala jsem tu být a už vůbec ne se s nimi bavit.

"Doufám, že se ti tu bude líbit a nyní tě paní Renata zavede do tvého pokoje."

Jakmile jsme opustily ředitelnu, zeptala jsem se

"A budu mít aspoň pokoj sama?"

"Ano, není tu tolik dětí, takže má každý pokoj sám."

Po téhle větě jsem si oddychla. Ale to už jsme stály před dveřmi.

"Tak, tu je tvůj pokoj. Koupelnu máš taky pro sebe. A nezapomeň žádné cigarety, alkohol, drogy, noční vycházky a jsou i zakázané klučičí návštěvy! Toť vše. Běž si vybalit."

Ani jsem neodpověděla a rovnou jí zabouchla dveře před nosem. Slovo drogy řekla tak výrazně! Bože! Si snad myslí že jsem nějaká fetka nebo co!? Naštvaně jsem mrskla batoh na postel a sedla si na stůl.

Když jsem si vybalila. Udělala jsem si svojí výzdobu pokoje pomocí plakátů s BVB a k tomu si pustila písničky, které samozřejmě hrály snad na celý tenhle barák.
V půl sedmé pro mě přišla Renata, že je večeře a cestou mi to tu ještě ukáže. Mám o ní jisté pochybnosti, má hlas jak chlap a vzhled tak napůl. Asi je to hermafrodit.
Po večeři jsem se odebrala na pokoj a lehla si do postele. Jak jsem tam tak ležela se sluchátky v uších až jsem usnula.