Vlk - Lhář [POZASTAVENO]

Vlk - Lhář: Část 1.

 Neustále lžu. Vždy a všem. Ta lež se postupně stává mou součástí. Jako bych to bez ní už nebyl já. Lež je maska, která zaroste svému nositeli hluboko do kůže, a on už ji nemůže sundat. Lidé se usmívají, jelikož se nemusejí dívat svým přátelům do tváře. Místo toho vidí jen lež, kterou si jejich rádoby kamarád vytvořil, a proto jsou spokojení. Lež je krásná věc. Používá se jako lákavý obal pro knihy, které nestojí za nic. Jako make-up a hluboký výstřih pro ženu bez srdce toužící pouze po zlatě, za které si nakoupí jen další lži. Lež je jako droga a já jsem její dealer.

Snídaně v půl sedmé ráno, přesně naplánovaný začátek našeho přesně naplánovaného dne. Všichni jsme seděli na svých místech u stolu a poslušně jedli chleba s máslem. V obří studené jídelně vládlo takové ticho, že jsme mohli slyšet ozvěnu vlastního dechu.

Vychovatelka, která na nás měla při snídani dohlížet, dorazila na vteřinu přesně podle rozpisu. Pochválila nás, že jsme všichni dorazili včas a začala obcházet stůl. Kontrolovala, jestli hezky jíme, a důkladně si nás u toho prohlížela. Po očku jsem ji u toho sledoval, ale musel jsem si dávat pozor. Pravidla nařizovala dívat se během jídla přímo před sebe, popřípadě do svého talíře, a nenechávat se rozptylovat okolními věcmi.

Přeběhl mi po zádech zvláštní pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Ověřil jsem si polohu vychovatelky. Když jsem zjistil, že je ke mně zrovna zády, opatrně jsem se ohlédl. Pia téměř na druhém konci stolu ukusovala chleba a koukala u toho přímo na mě. Upřel jsem na ni přísný pohled, abych jí naznačil, že tohle dělat nesmí, poté jsem znovu sklopil zrak k talíři před sebou. Náhle jsem uslyšel ránu.

„Jak se chováme u jídla, Pio?" hudroval vychovatelčin hlas.

„Promiňte, paní Waxmanová," pípla vyplašeně Pia.

Neodvážil jsem se podívat, ale i tak mi došlo, co se stalo. Vychovatelka si všimla, kam Pia kouká, a dívenka dostala pohlavek. Rozhodl jsem se to neřešit. Nerušeně jsem pokračoval v jídle. Dojedl jsem, otřel si ústa a ruce do ubrousku, složil dlaně na klín a hleděl přímo před sebe. Po chvíli se ke mně začali přidávat i další, kteří již skončili se snídaní. Nakonec jsme v této poloze seděli všichni. Čekali jsme ještě několik minut, než uteče čas určený ke snídani, poté paní Waxmanová zavelela k odchodu z jídelny. V zástupu jsme zamířili do koupelny, abychom vykonali ranní hygienu.

Tenhle život byl natolik monotónní, že už se nám každá činnost během dne zdála automatická. Nemuseli jsme vůbec přemýšlet nad tím, co děláme, vše už jsme měli v sobě zakódované.

Každičká vteřina našeho dne byla přesně popsána v rozpise, který jsme všichni striktně dodržovali. Tedy většinou, pokud jsme nechtěli být potrestáni.

Zdejší vychovatelky věřili, že přesně daný řád nám nenechá prostor na to, abychom fantazírovali a vymýšleli si hlouposti. Nedali nám prostor na utíkání do jiných realit, povídání si s imaginárními kamarády, na nic takového. Takhle fungoval princip Ústavu pro choromyslné nezletilé.

Přestože letáčky, které obdrželi naši rodiče, stejně jako citáty na nástěnkách v ústavu, působily, jakoby zdejší ženy poskytovaly dětem tu nejlepší možnou péči, ve skutečnosti z jejich přístupu k nám bylo až odporně cítit, že jsme pro ně jen obyčejní blázni. Asi jako pro rodiče. Rodiče, kteří byli až moc zvídaví, a podívali se, co se skrývá za naší lží.

Moji rodiče, Sven a Carina Clasenovi, mi lhali odmalička. To od nich jsem se naučil lhát. Toho, že jste odlišný, si všimnete velmi brzy. Už jako malý jsem si uvědomil, že umím něco, co ostatní děti v mém okolí ne. Rodiče mi říkávali, že mám moc bujnou fantazii. Když jsem dorostl do předškolního věku, přestali má tvrzení brát s humorem. Zlobili se na mě, že už jsem dost velký, abych odlišil realitu od představ. Naléhal jsem, že říkám pravdu, dokonce jsem jim nabízel, že jim své schopnosti ukážu, pokaždé mě odbyli slovy: „Už toho nech!" Více se se mnou odmítali o tom bavit.