Turnaj

-10-

Veronika

Dnešek snad nemůže být lepší. Mámě včera Hobanzen konečně zaplatil, takže jsme na tom teď s penězmi na chvíli zase dobře. Navíc šla dnes skoro na celý den někam pryč, takže můžu vysedávat na půdě, jak se mi zlíbí. A taky jsem domluvená s Hubertem, že se sejdeme za městem, což je asi ten hlavní důvod.

Je tak statečný! Postavil se svému otci a pověděl mu do očí, co si myslí o tom turnaji. Odmítl tam jít, jen aby mohl být se mnou. Můj Hubert by se toho klání nezúčastnil ani za deset princezen, protože má mě a já jsem jediná princezna jeho srdce. Ano, opravdu mi to řekl! Už se nemůžu dočkat, až budeme zase spolu.

Myslím si, že když projevil takovou odvahu, že nesplnil otcovu žádost, brzy mu poví i o nás dvou. Jsem ráda, že není jako jeho sestra a vždycky mluví pravdu.

I když jsem samozřejmě moc ráda, že jsme s Albertou trochu napravily náš vztah. Vlastně bych řekla, že jsme teď kamarádky, jsem ráda, že jsem v ní objevila dobrou přítelkyni, která bude vždy ochotná mi pomoci. A jak se ukázalo, budeme spolu vycházet líp, než jsem doufala. Třeba jsem si to jen nalhávala, když jsem si myslela, že mě nemá ráda.

Co víc si může holka z chudé rodiny a bez věna přát, než najít si hodného bohatého muže a přátelskou švagrovou? A jako bonus to ani není žádný starý tlusťoch. Matka na mě bude pyšná, jak jsem si to všechno zařídila.

Vyšla jsem z domova směrem k tržišti, abych se blízko odsud setkala s Hubertem. Mrzelo mě, že když jsem nedávno byla u něj doma, ani jsem ho neviděla, protože Berta říkala, že má moc práce a nemůžu ho rušit. Zajímalo by mě, co to asi bylo. Možná zapisoval do své mapy nějaké nové souhvězdí. Líbí se mi, že nepoužívá žádný atlas a všechna je na nebi hledá sám a potom jim dává nová jména. Jedno dokonce pojmenoval Veronika, po mně. Je to jedno z nejkrásnějších souhvězdí, která na obloze jsou. Aspoň on to říká, já se v těchhle věcech nevyznám, ale věřím tomu, protože on ano. Vždycky se snažím Veroniku v noci na nebi najít, ale nikdy se mi to nepovede. Vidím prostě spoustu hvězd rozesetých po celé obloze a nic konkrétního v nich nenacházím, ale i tak se mi ten pohled líbí. Protože vím, že on se na ně možná zrovna kouká taky.

Dostanu se až za místní pekárnu, kde se za bílou ošuntělou zídkou nachází špinavá ulička. Překročím zídku a vkročím tam. Když jsem tu byla poprvé, bála jsem se. Nikdy sem nikdo nechodí, je tu jen spousta pavučin a sazí a prachu a břečťanu a tu a tam se po zemi povalují mrtvé myši. Nevím, proč se musíme scházet zrovna tady, ale jsem ráda, že se vůbec scházíme, tak pro jistotu mlčím. To Hubert je v našem vztahu ten, kdo má právo cokoliv namítat, já držím krok a nestěžuju si, protože výhodné je to pro mě, ne pro něj.

Někdy si vyčítám, že o tom všem uvažuju jako o výhodě, neměla bych to tak brát. Prostě se máme rádi.

Hubert dorazí jako obvykle s pěkným zpožděním, ale ve chvíli, kdy spatřím ty zrzavé kadeře a jeho úsměv, nedokážu mu to vyčítat. Ještě než se stihne omluvit, vtisknu mu polibek. Když mě vezme za ruku, nechám se vést úzkou mezerou mezi řadovými domky. Mám odjakživa strach ze stísněných prostorů, ale s ním mi to tolik nevadí.

Dojdeme až do nevyužívaného atria, takové části, kde je ta mezera mnohem větší a jsou tam i okna a dá se tam vejít z domu, ale nikdo tam nechodí a ta okna jsou zabedněná. Někdy si říkám, co vedlo k tomu, že to tam lidé přestali navštěvovat a nechali to tam tak zanedbané. Bojím se, že se tu stala nějaká hrozná věc. Snažím se na to nemyslet.

S Hubertem se posadíme na schody, kam jsme si před pár týdny donesli takovou dečku, aby to bylo pohodlnější a čistější. Začne mi vyprávět o tom, jak pomocník jejich kuchařky neumí upéct makové buchty a co zase vyvedla jejich služka, ale po čase přestanu vnímat slova a poslouchám jen zvuk jeho hlasu. Jak někde klesá a jinde se zvyšuje, jak začátky vět vyslovuje hlasitěji a konce skoro šeptá. Mohla bych ho poslouchat od rána do večera, ať už by říkal cokoliv. Jeho hlas je jistota. Když ho slyším, můžu si být jistá, že mě nic špatného nečeká. Že všechno zvládnu, pokud je na blízku. Položím si hlavu do jeho klína a jen sleduju, jak je nad námi mezi starými domy obloha krásně modrá.

"Dneska jsi nějaká zamlklá, stalo se něco?" řekne najednou.

Neuvědomila jsem si, že jsem toho zatím zrovna moc neřekla. Odpovím, že se nic nestalo, prostě je mi s ním dobře.

Jedna z věcí, kterou na něm mám vážně ráda je taky ta, že s ním prostě nikdy nenastane takové to trapné ticho. Vždycky mluví a když nemluví, tak to stejně nikdy není trapné. Je to ticho, kdy si užíváme přítomnosti toho druhého a k tomu slova nepotřebujeme. Teda já ne, nikdy mě nenapadlo se zamýšlet nad tím, jak to cítí on.

Nevadí mu třeba, jaká jsem? Občas, když mám slabší chvilku, jen tak sedím na půdě, koukám z okna a přemýšlím, co ho táhne zrovna ke mě. Nejsem bohatá, takže kvůli majetku to není, nejsem chytrá, protože se mi žádného pořádného vzdělání nedostalo, takže inteligencí jsem ho neoslnila a nejsem ani ten typ holky, ze které by sršel vtip a rozdávala všem úsměvy, to znamená, že to není ani kvůli mé osobnosti. Je to hloupé, že o sobě přemýšlím jako o jablku na trhu, které si člověk vybírá podle lesku a velikosti. Ale jak jinak si člověk vybírá, do koho se zamiluje? Někdy bych si přála, vidět mu do hlavy.

Zase mě přepadne ta myšlenka. Stále si říkám, co když on do té mé vidí? Mám strach, co všechno by mohl vidět. Spatřil by i to, jak jsem z něj celá vedle a poznal by, že jsem se do něj doopravdy zamilovala, nebo by viděl jen mé prvotní úmysly?

Teď jsem si svými city naprosto jistá a nikdo by na tom nenašel žádnou špinavou ziskuchtivost nebo vypočítavost, ale omlouvá to mé počáteční záměry? Když jsem jednou byla hrabivou zrůdou, zůstanu jí napořád? Něco tak čistého, jako je láska, by to přece mohlo spláchnout.

Čtení myšlenek je nemožné a je to smyšlená hrozba, které není důvod se bát, přesto se cítím nesvá pokaždé, když na to jen pomyslím.

"Máš chuť udělat něco bláznivého?" zeptá se mě znenadání.

Zaskočí mě to, ale mám chuť udělat cokoliv, když to bude s ním, takže bez dlouhého váhání přikývnu.

"To je dobře, pojď se mnou," vezme mě zlehka za ruku a odvede někam pryč. Nevím, co mám čekat, ale docela se těším.