Duch lesa [DOKONČENO]

13. - Ventura

(Minule...)

„Co je tohle?"

Otevřela oči a otočila se. Felix držel v ruce amulet s rubínem a zkoumavě si ho prohlížel.

„Nic, nech to být."zamumlala otráveně a zase si lehla. Jenže se za chvilku Felix ozval znovu.

„Miro?! Nechci tě děsit, ale něco se s tim děje!"

Nejdřív si Mira myslela, že si z ní dělá Felix jenom srandu, ale potom jí i přes zavřená víčka proniklo prudké rudé světlo. Rychle se otočila a zalapala po dechu. Uprostřed té oslnivé temně červené záře byl Felix s vyděšeným výrazem a vypadal, jako kdyby hořel. Na krku se mu houpal zlatý amulet a jeho rubín plál jako slunce.

„Felixi proč sis to sakra nasazoval?!" zakřičela na něj, když jí došlo, co to znamená. Felix mezitím máchal rukama a snažil se amulet nějak "zhasnout". Mira zůstala sedět s vykulenýma očima a pusou otevřenou dokořán. Neřekla ani slovo, když si Felix amulet sundal a tím vyřešil svítící problém číslo jedna. Ale stále tady byl problém číslo dva – proč se to stalo?

„Vidělas to?" zeptal se překvapeně, když mu Mira podrážděně chytla ruku, protože si amulet opakovaně nasazoval a sundával, jen proto, aby se mohl již zmíněný amulet rozsvěcovat a zase zhasínat.

„Pro tohle asi žádný vysvětlení nemáš, že ne?"

„Náhodou mám."řekla po chvilce ticha Mira a pustila se dlouhého vypravování, plného Felixovo vyrušování a skákání do řeči. Když svůj monolog dokončila, Felix chvíli mlčel a potom se zeptal: „Takže já jsem král?"

Mira zaváhala. „N-ne tak docela. Kdyby sem ten amulet vyzkoušela třiceti lidem, myslím, že alespoň u dvou by se rozsvítil. Amulet vybírá pouze vhodného následníka na trůn, ne přímo krále." Felix chvíli vstřebával informace a mnul si zamyšleně bradu. Potom se podíval na Miru a pokrčil rameny.

„Promiň, ale pořád to nechápu."

Dívka si povzdechla a pustila se do vysvětlování potřetí.

***

„Možná bych si měla zase nasadit tu kapucu."zašeptala Mira, když se blížili ke třem obrovským branám vedoucím do Ventury. Jednou branou se mohlo dostat do města jenom po vodě, zbylé dvě byly přístupné po souši. Když došli až k bráně, otevřela se a lehce podnapilý hlídač je pustil dovnitř. Jakmile se ocitli za hradbami, udeřilo je do nosu spoustu vůní různého koření, jídla a květin. Začali s prozkoumáváním trhu a nakoupením tolik jídla, kolik si za mizerný plat mrtvých okradených vojáků mohli dovolit, potom pokračovali směrem na nábřeží a nakonec skončili v docích.

„Tak kde bydlí ten tvůj strýček?" zahuhlal Felix, když si zacpával nos. Tak jako je na tržišti omámila krásná vůně dalekých krajů, tady je srazil na kolena příšerný zápach místních doků.

„Má postavenou vilu na nedalekém ostrově na jezeře. Musíme si pronajmout loď."'

„Tak proto sis dávala půlku peněz na stranu?"

„Hmm, tak pojď, najdeme nějakého rybáře, třeba nás sveze.

***

„Ta mlha je příšerná! Nechápu, jak víte, kam plujete."prohlásil Felix opřený o příď malého rybářského člunu. Hrozivě vypadající stařec se chraplavě zasmál. „Ne nadarmo se tomu jezeru říká Námořníkova zhouba." Felix hlasitě polkl a dál bedlivě pozoroval hladinu jezera. Mira se pousmála. „Jak teda přesně víte kudy plout, kapitáne?" zeptala se zvědavě.

„Jakmile někdo potřebuje převézt na ostrov, pronajme si mojí loď. Tak to tu chodí. Znám tohle jezero jako své boty."odpověděl rybář a opřel se do vesel. Mira se podívala na jeho nohy a musela se usmát. Žádné boty totiž neměl.

„A majitel ostrova se taky nechává převážet vámi?"

„Ne, to ani náhodou! Ten má svůj vlastní velkej přepychovej člun. Je přece bohatej. Proč by potřeboval někoho jako mě?"

„A byl jste už někdy v jeho domě?"

„Poslyšte, slečinko, moc se vyptáváte. To místní lidi nemaj moc rádi." Rybář se na Miru podezřívavě podíval. Ta už radši po zbytek plavby neřekla ani slovo.

Když se člun konečně dotkl písčitého břehu ostrova, byla už tma. Oba dva utečenci vystoupili, promrzlí a mokrý až na kost. Za nimi se těžkopádně vypotácel kapitán a dovedl je k vile. Byla obrovská! Měla zdi ze dřeva a mramoru a spoustu velikých oken. Přímo před nimi byla velká dřevěná brána.

„Tak děcka, jsme tady! Dál už musíte sami, já na vás počkám u lodi."

„To nemusíte, kapitáne. My se tu asi zdržíme."řekla Mira, poděkovala rybáři a vydala se rázným krokem k bráně. Po zaklepání se otevřelo malé okýnko a strážný se zeptal, co tu chtějí.

„Jsem neteř pana Leonarda, prosím pusťte nás dovnitř."

Strážný přikývl a otevřel bránu. „Jestli mi lžeš, vsadím tě rovnou do žaláře."pohrozil jí a potom je odvedl dovnitř. Když vstoupili do vstupní haly, zaplavilo je příjemné teplo. Vypadalo to tu úplně jinak, než si Mira představovala. Místo studených kamenných zdí a podlah tu byly jemňoučké rudé koberce a na zdech visely nejrůznější obrazy a tapisérie. V rozích stály vázy s květinami a na malém stolku byl tác se sladkým pečivem. Felix se na jídlo okamžitě vrhnul. Po chvilce pozorování se Mira přidala k obléhání tácku taky. Pečivo bylo už z půlky snědené, když se najednou otevřely dveře do přijímacího sálu.

PS: Doufám, že sem vám tímhle vynahradila tu minulou kratičkou kapitolu. Děkuju za všechny komenty i vote, moc si toho vážim :)))

Věnování patří Sabinka95, protože mě těší její komentáře (samozřejmě i vás ostatních) a protože píše naprosto dokonalý příběhy :D Kdyby chtěl někdo věnování, ať si klidně řekne :)))