Odrazila sem se a padala naproti vodě. Poslední myšlenka byl Nicolas a pak mě pohltila voda... Prudce sem se praštila o kámen a pak mě unášela voda a já se mlátila o ostré kameny ve vodě. Pak se mi tak ale zaklínila noha, asi v nějáké větvi. Byla sem ráda protože ty kameny se nedali vydržet. Problém se objevil ve chvíli kdy sem se nemohla hnout a začala se topit. Poslední co sem viděla byl člověk na břehu který na mě vyděšeně kouká. Pak se mi zatmělo před očima. Když sem se probrala naproti mě stál Nicola v třičku a kostkované košili a zklamaně na mě koukal. Popošla jsem k němu. Viděla jsem se v odrazu jeho očí. Nevypadala sem jako ,že sem se před chvílí utopila, byla sem suchá a nezraněná.
,,Co je?" zeptala sem se protože koukal strašně zklamaně.
,,Doufal jsem ,že se sem nedostaneš tak brzo jako já" řekl s němým výrazem.
,,Jak jako? Ty nejsi rá že tu jsem?" Začala sem být zmatená ale i naštvaná.
,,Ne nejsem! Ty máš bejt tam dole a žít! Ne se cpát sem!!!" zlost měl ale očividně i on.
,,Nežiju kvůly tomu že ty taky ne!" měla jsem strašný vztek. ,, Co mi tu vyčítáš? To tebe přejel bus.
,,Pochop že ty tu ještě nemáš být. A zabít se kvůli mě je nesprávný jestli ti to nedošlo." řek
V tu chvíli mi došlo že vlastně vůbec není rád že mě vidí. Nechce mě vidět. ,, Ty nejsi rád že mě vidíš?" řekla jsem nešťastně.
,,Ne" Zakřičel. Nikdy na mě nekřičel ale teď jo. Začal se mi rozplývat před očima. Nevěděla jsem co se děje ale viděla jsem jen Obličej člověka za kterého jsem dala život a on na mě křičí. Pak byla tma. Trvala snad věčně ale potom jsem otevřela oči.
Byl tam doktor a spousta dalších lidí v pláštích. ,, Vítej zpět" řekl doktor a usmál se. No skvělý to se m váždně jenom zdá. Odvezl mě na pokoj. Usnula jsem. Když jsem se probudila byla tam máma a koukala na mě. Hned se začala ptát co jsem si myslela, že se zabiju? Otočila jsem oči v sloup.
Doufám že dobré. A doufám že jste všechno pochopili, jestli ne tam pište komentáře.
