Můj malý vrahounku

Kapitola 23.

Bolest hlavy a zbytku těla Gayho neopouštěla. Jak by taky mohla, když ho Nick táhl po schodech zpět do sklepa. Oliver šel za nimi a dával pozor, kdyby se Gary náhodou zase pokusil o útěk. Který by skončil neúspěchem.

V Oliverovi se praly dvě jeho části. Jedna, která chtěla nechat Garyho jít a být dobrá. Ta část, která stále věřila pevně v Boha, byla dobrotivá a čistá. Ta druhá část mu říkala, jaká hovadina to je, a že ho musí udržet doma.

Nesnášel se. Vyčítal si všechno, co kdy udělal. Vraždy, podvody a to ostatní. Věděl, že půjde do pekla a chtěl se aspoň trochu napravit, ale jak by se mu to mohlo podařit, když bude držet puberťáka ve svém sklepě. Na druhou stranu, kdyby ho pustil, hned by měl na krku policii a šel by do vězení. Ze kterého by se nikdy nedostal. A nikdy by už neviděl Nicka.

Všechno ho děsilo. Jeho minulost, jeho budoucnost, jeho přítomnost, Ale musel zůstat silný. Kvůli Nickovi a kvůli sobě. Proto vystartoval na Garyho už ve chvíli, kdy se začal ohánět po Nickovi. Díky tomu ho chytil a povalil na zem. A díky tomu teď byli v bezpečí. Aspoň pro chvíli.

Nick otevřel dveře sklepa, který vybrali za Garyho nový pokoj a hodil teenagera na zem.

„Člověk je k tobě milý a ty se mu takhle odvděčíš," zasyčel na Garyho a Oliver se za něj postavil. Shlížel na kluka, který se hned stáhl do kouta. Nick na něj nejspíš chtěl vystartovat a trochu si na něm vybít vztek, ale Oliver ho chytil za triko. Hlavou kývl k jeho ruce, která krvácela od nepodařeného pokusu o útěk, a která rozhodně potřebovala ošetřit.

Nick přikývl a zavřel dveře sklepa. Za nimi bylo slyšet, jak se Gary pokouší křičet, aby ho pustili. Oběma jim to bylo jedno, a když zamknuli, vrátili se nahoru do kuchyně. Oliver hned našel dezinfekci a nějaké obvazy. Nick si mezitím sedl a sledoval svého partnera.

„Promiň," ozval se po chvilce, kdy Oliver opatrně začal ošetřovat ránu. „Promiň, že jsem mu to dovolil. Měl jsem být obezřetnější."

„Nemáš se za co omlouvat," zamumlal Oliver a obvazoval ránu. „Omluvit bych se měl já. Nechtěl jsem, abychom ho zabili. A tak jsem způsobil naše problémy."

„Každý máme své chyby. A každá je děláme. Tak se za to teď nemučme. Musíme vymyslet, co dál. Co s ním. Co s námi," řekl Nick a přitáhl si k sobě obvázanou ruku. Pomalu si ji prohlížel, jako by byla nějak speciální, zvláštní a mimořádná. Potom si ale všiml svého partnera, kterému z prstů odkapávala krev. Opatrně uchopil dlaň a obrátil ji ke stropu. Malá řezná rána, která ale krvácela už stihla nadělat spoustu bordelu. Nick vzal obvaz a ošetřil Oliverovi ruku.

„Takže co budeme dělat?"

„Nechci ho zabít," zamumlal Oliver a jeho partner přikývl. Oba to věděli. Garyho smrt byla tím nejlepším řešením, ale ani jeden z nich ho nechtěl zabít. Nemohl ho zabít.

„Takže tady zůstane? V našem sklepě? Jako náš mazlíček?" zeptal se Nick a prohlížel si Oliverovu ruku.

„Může. A nejspíš bude muset. Nic jiného mě nenapadá. Nic jiného, co by nám nepřidalo spoustu dalších problémů...... Bojím se Nicku," vydechl nakonec a zadíval se do partnerových očí. Ty měly barvu oceánu. Minimálně tak by to popsal. Bylo zvláštní, jak nikdy nepřemýšlel nad básnickými šílenostmi, ale když šlo do tuhého, objevily se přirovnání, chvilky pro krásu a zamyšlení. Možná že to tak mělo být. Když jde do tuhého, člověk myslí.

„Čeho? Že nás zatknou? Toho se nebojím," zabručel Nick a objal Olivera.

„To mi je jedno. Já se bojím toho, že nebudu moct být s tebou. Nevím proč.... prostě.... s tebou se cítím svobodný. Mám pocit, že všechno bude dobré. Že bych mohl mít i nějakou budoucnost, a tak. Chápeš?" obrátil se Oliver na svého partnera s nadějí v očích.