Nečekané (FF HP)

17 💖

Lily

"Kam to jdeme?" zeptala jsem se, když mě James donutil, abych se pořádně oblékla a řekl mi, že pro mě překvapení. Ani trochu se mi to nelíbilo. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že mě vede neznámo kam.

"To je překvapení," odpověděl jednoduše a dál sbíral mojí ruku. Znovu jsem pocítila ten špatný pocit. Něco se děje a mně se vůbec nelíbí, že nevím o co jde. Vždycky jsem všechno mela pod kontrolou, ale od doby, co jsem s Jamesem nemám nic pod kontrolou.

"Ale no tak," zastavila jsem se. Šli jsme po zasněžené cestě mezi domy nějaké vedlejší vesnice, kam jsme se vydali na procházku. "Dokud mi to neřekneš, nikam nejdu," zavrčela jsem nepříjemně. Jo, já vím, jsem na něj zlá, ale většinou, když mám špatný pocit, tak ho mám oprávněně.

"Lily, prosím, věř mi," řekl James a položil mi jeho studené dlaně na tváře. "Bude se ti to líbit a za chvíli tam budeme."

"Já ti věřím, ale nemám z toho dobrý pocit," zamumlala jsem, sklopila pohled a objala ho. On si mě k sobě hned více natiskl, ale po chvíli mě zase chytl za ruku a vláčel dál po cestě.

"Jsi neoblomný," zavrčela jsem frustrovaně, ale následovala jsem ho. Asi po dvou minutách se zastavil a já se rozhlédla kolem sebe. Nic jsem tu neviděla. Žádná hospůdka ani nic podobného. A nemohla jsem pochopit, proč se James tváří tak nadšeně, ale pak jsem uviděla Siriuse, jak vychází z domu, před kterým jsme stáli. Že by se přestěhoval?

"Na to, že máme skoro konec února se toho sněhu nejde zbavit," zasmál se a já jsem protočila očima. Stále jsem na něj byla naštvaná.

"Díky Siriusi, můžeš jít domů," pokynul mu James a já jsem na něj překvapeně podívala. Vůbec jsem netušila, co se tady děje.

"Nemáš za co brácho, ale příště mě buď v rozumnou hodinu," zasmál se a zmizel. Byla jsem ještě zmatenější než před tím.

"Tak co, jak se ti tady líbí?" zeptal se James a rozhlédl se kolem sebe. "Mně osobně se tady líbí hodně," zasmál se a já jsem ho dál pozorovala.

"Jo, je to tady pěkný a v létě to musí být ještě hezčí," zamumlala jsem a stále ho pozorovala. Od té doby, co odešel Sirius se na mě nepodíval. "Ale proč jsme tady Jamesi?" zeptala jsem se naštvaně.

"Nechceš se jít podívat dovnitř?" zeptal se a já jsem se nedůvěřivě rozešla ke dveřím. Nevěděla, co tady děláme a ani trochu se mi to nezdálo, proč by mi chtěl sakra ukazovat nějaký dům.

Protože venku byla zima, tak jsem se rozhodla na něj být zlá až vevnitř. Ale když jsem vešla, tak jsem oněmněla. Už jen ty dveře mě donutili se zastavit a žásnout, ale teď vevnitř. To byl dům jaký jsem vždy představovala, v něčem takovém jsem vždy chtěla bydlet.

"Jamesi," otočila jsem se na něj úžasem a on se jen spokojeně usmíval. "Co tady dědílu.?" zeptala jsem se a jeho úsměv na tváři se sice rozšířil, ale byl lehce nejistý.

Ouuuu, přesně 500 slov a upřímně jsem ráda, že jsem to dnes vůbec napsala. I když jsem si slíbila, že budu každou svojí povídku vydávat každé tři dny (každý den jinou), tak mám lehké pochybnosti, že to zvládnu, ale to je vedlejší, tak za tři dny u dalšího dílu. 😘😘😘

S Pozdravy CrazyJZ