Potkali se v dešti

1

Stála jsem na opuštěné autobusové zastávce.

Noční ulici osvětlovalo jen pár lamp.

Kapky deště hlasitě bubnovaly na střechu přístřešku pod kterým jsem se schovávala.

Podívala jsem se na špičky svých promáčených bot a lehce se přes nárty zhoupla dopředu.
Trochu jsem se rozhlédla kolem sebe.

Nic jsem neviděla.

Jen tmu.

Otřásla jsem se zimou a nepříjemným pocitem samoty.

Podívala jsem se na mobil.

00:04

Dvě hodiny nepřetržitě pršelo.

Silnice byla naprosto zatopená.

Znovu jsem se otřásla.

Byla jsem unavená, vyčerpaná.

Autobus stále nikde, žádný signál a naprostá samota.

Začali se mi pomalu zavírat oči.

Posadila jsem se na lavičku a schovala nos za límec bundy.

Zavřela jsem oči.

Cítila jsem, jak mi klesá hlava.

Nechtěla jsem usnout, ale pocit vyčerpanosti vítězil.

.....

Uslyšela jsem kroky.

Okamžitě jsem zbystřila, zvedla hlavu a čekala.

Bála jsem se.

'Bože můj! Chci odsud!'

Zrychlil se mi dech.

Bušení srdce tlumilo okolní svět.

Seděla jsem naprosto nehybně a jen poslouchala.

Kroky se pomalu blížily.

'To bude můj konec.'

Začala se mě zmocňovat úzkost a panika.

Pomalu jsem uviděla obrys hubené mužské postavy.

Kapuce, ruce v kapsách, promáčené boty.

Byl na tři kroky ode mě.

Zastavil se.

Bála jsem se podívat nahoru.

Po chvilce se dal znovu do chůze.

Sledovala jsem pohyb nohou.

Došel ke druhé straně lavičky a posadil se.

Seděla jsem bez hnutí.

Srdce se snažilo dostat z hrudníku.

Co se teď stane?

"Ahoj"

Oslovil mě mužský hlas.

Trhla jsem sebou a pomalu se na něj podívala.

Pobavený úsměv zdobil tvář sympatického mladíka.

Prohrábl si kaštanově hnědé vlasy a koutky úst se mu rozšířily do úsměvu.

"...Ahoj.. "

Dostala jsem ze sebe, usmála se a zastrčila neposedné vlasy za ucho.

Usmál se ještě o něco více a odkryl své bílé zuby.

Zatajil se mi dech.