Šel jsem takhle jednou z práce a šel jsem jsi cestu zkrátit přes hřbitov. Procházím kolem brány hřbitova a roztomilé lavičky, která přes noc není roztomilá. V tu chvíli jsem cítil mráz. Studený pot mi stékal z obličeje.
.
.
.
Na lavičce sedí celkem v pohodě paní se starým výrazem v obličeji.
P- paní
J- já
J- Dobrý den paní.
P- Dobrý den. Co tu děláte takhle pozdě?
J- Jdu z práce. Zkratkou.
P- A bojíte se?
J- Celkem dost, ale nedávám to najevo.
P- Nemusíte, taky jsem se bála, když jsem byla ještě živá.
Pohled třetí osoby:
Jen co paní dořekla tuto větu. Bylo slyšet jen křik a cítit byla krev.
Další den se zjistilo, že pán je nezvěstný. Jeho tělo se nenašlo a tak byl prohlášen za mrtvého.
První kapitola je tu. Budu ráda za každý hlas a sledování.
