Dumb

Byl jiný... Úplně jiný, naprosto odlišný.
Každý den, jsme se potkávali na univerzitních pozemcích, sem tam na chodbě. Tušila jsem, že navštěvujeme stejnou kolej, tedy Regent's Park College, ale přednášky jsme společné neměli.
Nikdy jsem jej neviděla ani v ničí společnosti. Byl všude sám, každý den, každou pauzu... Při obědě sedával daleko ode všech, ponořený do knih a svět kolem něj neexistoval. Já, místo konzumace svého jídla, jej dokázala pozorovat několik dlouhých minut a jen přemýšlela.
Zajímal mě, byl tajemný a nikdo mi nic nedokázal říct. Profesoři se jen usmívali, vrtěli hlavami a jako kolovrátek opakovali, že je přece zakázáno, rozšiřovat informace o jiných studentech. Mně by se přeci také nelíbilo, kdyby někomu o mně poskytli informace.
A spolužáci? Pro ně byl jen „divnej, neviditelnej, ubohej, trapnej..."

„Zas nad ním přemýšlíš?" Potlačila jsem nutkavou touhu, protočit panenky. Měla bych si své rozumování nad ním, nechat na samotu.
„To nikoho z vás nezajímá, proč je takový?" „Je divnej, nic nám po něm není. Kdyby dělal problémy, srovnají ho kluci... Jako jo, byl někdo, kdo na něj zkoušel šikanu, ale prej tvrdě narazil. Se umí zjevně bránit." Trhala Marry nezaujatě ramenem.
„Máme tu plno luxusních borců, proč ti v hlavě leží zrovna ten nerd?" „Třeba proto, že se nechová, jako tady ti „luxusní" borci. A šikana?" S odporem jsem odvrátila zrak od Taylora, který se zjevně snažil o pohlavní styk s Meghan.
Kde to jsme? Na základce? Možná bych to ještě skousla na střední, ale tady...
„Kdo tady šikanuje? Bože... Jsme už na šikanu snad staří, ne?" „Ah, nebuď naivní- Kam jdeš?" „Do knihovny!" Prsknu přes rameno, mizím z auly, div mi nehoří uši vztekem.

Netrpělivě čekám, až mi automat vydá napodobeninu latté. S kelímkem v ruce blomcám chodbami Oxfordské univerzity a přemýšlím. Ne, že bych do knihovny potřebovala – bylo to jediné místo, kam Marry nechodí – ale přesto, jsem stanula před vysokými těžkými dveřmi, za nimiž se ukrýval svět, který byl pro mě velmi důležitý.
Staré a důležité spisy, dílka Lewise a Tolkiena, stará i moderní literatura... To vše a mnohem víc, se nacházelo za těmi dveřmi.
Odhodila jsem kelímek do koše a protáhla se dovnitř.

„Elizabeth, už jsem si říkala, že se tu neukážeš. Porušila bys tradici. Tak, co že to vracíš? A pro co si jdeš?" „Ani jedno, ani druhého. Spíš se skrývám... Odpadly nám dvě přednášky a nechtělo se mi na pokoj..." S omluvným úsměvem, že se mi nechce ani si povídat, jsem se odlepila od pultíku a vyběhla do patra. Na jeho konci, za hromadou dřevěných, vysokých polic, nacpaných od spodu až po strop knihami, byla studovna. Sebrala jsem první knížku, kterou jsem milovala a chtěla se znovu ponořit do období války a nezměrné dávky lásky... Rolland byl jasnou volbou.
Nitro se mi třepotalo... Dvě hodiny! Dvě hodiny volna, v mém oblíbeném křesle u oken, s výhledem na okolí kolem univerzity. Nemohla jsem se dočkat a to horší, přišla studená sprcha.

Na MÉM místě, kdosi seděl.

Nasupený výraz... Jasně, neměla jsem tam jmenovku, ale nikdo tam nesedával! Nikdo!

Vyhodit dotyčného, nebo ne? Zachovat se jako kráva? Se stále našpulenými rty, jsem zamířila do druhého křesla, vzdáleného od mého jen pár metrů. Práskla jsem s sebou do něj a naštvaně zvedla oči k osobě.

Čelist mi poklesla mimovolně a můj obličej se stahoval do křeče úsměvu. Díval se na mě ten divnej. Usmál se a zahleděl se do textu knihy...

„Petr chvatně vběhl do hlubin podzemní dráhy. Hrubý a horečně vzrušený dav. Stoje blízko u vchodu do vozu, sevřen kruhem lidských těl, a dýchaje dusný vzduch vycházející z jejich úst, tupě se díval, jak po černých dunivých, klenutých chodbách klouzají zářivé zřítelnice vlaku..."
(ROLLAND, Romain. Petr a Lucie. Přeložil Jaroslav ZAORÁLEK. V Praze: Svoboda, 1951. Světová četba (Svoboda).)