Kráčejíc si po slunečné cestě mi v hlavě hrála známá melodie. Právě zkončil školní rok a já jsem se nemohla chlubit ničím jiným než samýma jedničkama. Vesele jsem se zastavila u obrovské školní brány, jíž okraje lemovaly barevné květiny. Poupravujíc si své čistě bílé šatičky jsem si povšimla kluka stojícího u zábradlí. Sledoval mne.
,,Ahoj" usměvně jsem se na něj zaškeřila. Vypadal na oko uraženě, ale ani to mi nebránilo v zjištění co dostal na vysvědčení. Byla jsem přátelská duše.
,,Hmm" zavrčel.
,,Cos dostal?" mám pocit, že musel být z nižšího ročníku.
Jen mlhavě si pamatuji jeho ostré rysy tváře a špinavě blonďaté vlasy.
,,Dvě trojky" mýkl rameny jako by mu to snad bylo jedno. Uvnitř sebe jsem se zhrozila.
,,Ty?" přivřel oči při pohledu na mě. Stála jsem na slunci.
,,Samé" úšklebek mi na tváři přímo svítil.
,,Pff...šprte" pípnul si pro sebe. Už jsem neměla takovou radost.
Zníčil mi ji.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že člověk se může snažit jak chce, ale stejně ostatním nepřinese velkou radost. Protože se to od něj očekává.
A dělat někomu zle z vlastního neúspěchu je přece nejlepší. No nemám pravdu?
ČTEŠ
Memories
Short Story,,Mami?" ,,Co?" ,,Chci umět létat!" skočila jsem z houpačky. ... ,,Co tě to napadlo!" ,,Chtěla jsem to zkusit!" ... Promnula jsem si spánky pod náporem stresu. Další vzpomínka.
