Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

31.Kapitola

Thamis

Postava se prudce otočí a upře na mne žluté zářivé oči. Podle těchto neobvyklých očí poznám, že naproti mě sedí Sag. Zaslechnu povzdechnutí a přejdu po křupavém písku směrem k Sagovi. Vyhoupnu se na horní laťku plotu oplocujícího cvičiště. "Tak jak to všechno bylo? S tvým drakem a tebou." Zeptám se na rovinu. Ztrápeně se na mě podívá, ale nakonec trochu kývne hlavou a začne vyprávět.

***

"Zase nic!" Zavrčí temná postava a prudce se postaví ze židle. Jak to!? Předtím to přeci šlo tak lehce. Někdo ji nejspíš chrání. Ale kdo, nikomu o mě neřekla to bych poznal! Nebo řekla ale někdo jejich rozhovor přede mnou schoval. Přejdu k oknu a zamračím se na zářící slunce venku. Nemám rád slunce. Vše e pod ním vidět. Vlastně nemám rád světlo vůbec. Možná proto to u mě vypadá tak jak to vypadá. Kolem okna se prožene zlatý flek. Velký flek...

***

"No... Je to dlouhé. Našel jsem dračí vejce. Ale ne jako ty, že by mi ho někdo přinesl. Prostě jsem byl jednou v lese a u křoví se něco zalesklo. Našel jsem kámen.... Tedy myslel jsem si že je to kámen. Nebyl. Bylo to krásné, levandulově zbarvené dračí vejce," zamyšleně se podívá do dálky a v očích se mu zalesknou slzy. Nejradši bych mu dala ruku na rameno a řekla, že to bude dobrý a že mi je to líto. Ale neudělám nic, jen sedím a opatrně pozoruji jeho tmavou siluetu. " Vylíhla se mi dračice. Pojmenoval bych ji Levandule, ale tak už se jmenuje jiný drak," trochu se mu vyjasní oči a odkryje své bílé zuby ve smutném úsměvu. " jmenovala se... Leven," teď už se mu kutálí po obličeji kulaté, lesklé slzy.

" Přišel jsem o ni, když bojovala s jiným drakem. Byl hodně podobný Neithirovi. Byl krásně zlatý a svalnatý. Bohužel byl silnější než Leven... Stačí?" Zeptá se a poposedne si na dřevěném nepohodlném plotě. " Ano... Děkuji že jsi mi to řekl. Že jsi nám to řekl," opravím se, když jsi vzpomenu na Neithira který skrze mě poslouchá Sagovo vyprávění. " Je dobře, že to víte." Pronese a seskočí z plotu. Chvíli ještě sedím a sleduji jeho postavu jak se vzdaluje směrem k městu.

Po chvilce přiletí Neithir. Pohladím ho po zlatých nozdrách a vyhoupnu  se do sedla na jeho zádech.

***

"Frehë, co se mu ty snažíš naznačit?!  Pochybuji, ne já přímo nesouhlasím s tím, že by se s ní spojil zrovna on!" Zařvu na zlatou siluetu přede mnou. I když je asi tak milionkrát větší než já, jde vidět jak se krčí, když zvýším hlas. Pohladím si bradku a dám si nohu přes nohu.

***

Druhý den ráno se vydáme s Neithirem na cvičiště. Tentokrát, ale z jiného důvodu než včera. Neithir si lehne kousek od mě a já si vyberu jeden z mečů na stojanu. Myslíš že to vyjde? Zeptám se Neithira nervózně. Neboj. Zabručí a pohodí ocasem. V hlavě zapátrám po Sagovi a zavolám ho.

Ani ne za deset minut už přede mnou stojí s mečem v ruce. "Jsi si jistá?" Zeptá se nejistě. "Jako nikdy před tím," usměju se na něj a vyrazím vpřed. Teda Neithir vyrazí. Ovládá teď mě tělo a bojuje za mě. Jistě v bitvě je to dost nepraktické, ale na prosté souboje je to výhoda. Musím říct, že boj s mečem jde Neithirovi skvěle. Dokonce malém porazí i Saga. Ale jen málem protože nakonec mi Sag přiloží meč k hrudi.

" Páni...- To.... -Bylo... -Fakt....- dobrý..." Udýchaně pronese. "Já vím!" Vykřiknu nadšeně. "Trénovala jsem," dodám.

***

Znovu to zkouším. Nic. Jakoby neexistovala. Vím že žije. Jakoby byla mlha. Vidíte ji, ale když se prohlížíte zmizí. Otřu si pot z čela a prudce se nadechnu. "No nic, půjdeme na ni jinak..."

Vím, že je kratší, ale snad to napravím tou příští ;-)