Stačí jenom krásná slova,
stačí už jen sloky číst.
Kdy vybíjí se věčná zloba
a věčné nitě navždy příst.
Kdy kamenem uhodí se zpět
na vzpomínky daleké.
Již to známe nazpaměť,
kdy řeči byly prostořeké.
Když vzpomínky kolem nás létají,
je jich tu na nás moc.
Ve snech přejeme si potají,
aby netvořily jen naši noc.
Aby se vrátil ten teplý vzduch,
bolest, smutek, zrada.
Kdy nikdo neměl ani tuch,
že vzplane na ocase jedovatého hada.
Když si bude házet pod nohy kamení,
které patří pravému příteli.
Že prý klamal znamením,
které jsme doposud nevěděli.
Navždy zůstaneme ve věčných mlhách,
když hledáme pomocnou cestu.
Po které náš přítel šplhá,
když potřebuje vyhnout se trestu.
Trestu ze zklamání, trestu zla,
ve kterém nic nevidíme, zjeví se jen tma.
Tmavé ulice děsivé se jeví,
když utíkáme zpět.
Kde přítel na zdi sedí
a ve tváři nese odpověď.
