Vidím hnědé vlasy,
ve větru stále vlají.
A něco zvláštního cosi
se ve mně náhle bojí.
Bojí se těch modrých očí,
bojí se slz.
Svět se kolem náhle točí
a je zahalen do věčných mlh.
Mlha se rozplyne jen v tu chvíli,
kdy je mi souzeno tě mít.
Jakoby mě omámily víly
a já nevím jestli se dál bít.
Jestli neustále utíkat
v tomto náhlém boji.
A přitom si naříkat,
proč to takhle bolí.
Co bych dala za to,
vidět znovu tu zář.
Kdy jsi vzal moji ruku
a vlasy ti zakryly tvář.
Co bych dala za to
slyšet znova ta slova.
Vím že to už skončilo
a je ve mě jen zloba.
